Dočasné soustředění stavebního odpadu: Legislativa v České republice

Současné stavebnictví v České republice spotřebuje téměř 40 % všech surovin, a stavební odpad tvoří 25-30 % veškerého odpadu vyprodukovaného v EU. S rostoucí složitostí stavebních konstrukcí lze předpokládat, že bude narůstat i náročnost třídění stavebního odpadu i jeho následného zpracování.

Tento jev se projevuje se zpožděním v závislosti na životnosti konstrukcí. Stavebnictví je z hlediska zacházení s odpadem klíčovým odvětvím a státy EU se zavázaly k dosažení 70% přípravy pro opětovné použití nebo recyklace stavebního a demoličního odpadu do r. Zacházením s odpady se zabývá zákon č. 185/2011 Sb., o odpadech a vyhláška MŽP č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů).

Nakládání s výkopovými zeminami

Množstevně největší část stavebních a demoličních odpadů (SDO) tvoří zeminy, které obvykle přebývají z přípravných prací - výkopů, skrývek apod., a dále odpady na minerální bázi, tj. zbytky betonu, cihel a kameniva, střešní tašky a keramika, těm se budeme věnovat v dalším článku. Tento text shrnuje možnosti nakládání s výkopovými zeminami, které jsou v Katalogu odpadů (vyhláška č. 93/2016 Sb.) zařazeny v podskupině 1705 Zemina, kamení a vytěžená hlušina. Spadá sem zemina a kamení, jalová hlušina a štěrk ze železničního svršku.

Zeminy mohou být s ohledem na místo svého vzniku potenciálně znečištěné nebezpečnými látkami, např. vzniknou-li při sanačních pracích (ekologické zátěže) nebo po havárii (únik nebezpečných látek do půdy). Potom je musí jejich původce zařadit do kategorie nebezpečný odpad a předat oprávněné osobě k dekontaminaci, např. biodegradaci nebo k odstranění na skládce nebezpečného odpadu.

Při většině staveb vzniká množství čistých výkopových zemin, s nimiž lze za splnění ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále ,,ZOO"), nakládat mimo odpadový režim. Musí být ale využity v rámci téže stavbě, na níž byly vytěženy. Pokud je potřeba čisté zeminy před jejich konečným využitím dočasně deponovat, musí být tato deponie v souladu se stavebním zákonem (zákon č. 183/2006 Sb.), zejména ustanovením § 80 - podle něj plocha větší než 300 m2 nebo návoz vyšší než 1,5 m vyžaduje územní souhlas nebo rozhodnutí o změně využití území. To platí, i pokud je zemina mimo režim odpadů.

Čtěte také: Jak řešit odpad dočasně?

Další možností je nakládat se zeminami jako s vedlejším produktem, což opět znamená, že administrativně předcházíme vzniku odpadů. Podmínky splnění této varianty udává § 3 odst. 5 ZOO: Toto ustanovení zákona přesně uvádí:

,,Movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci, se nestává odpadem, ale je vedlejším produktem, pokud:

• a) vzniká jako nedílná součást výroby,
• b) její další využití je zajištěno,
• c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a
• d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví."

Čistá výkopová zemina tyto podmínky může splnit - vznikne totiž jako nedílná součást výroby (stavba je na rozdíl od demolice považována za výrobu) a její další využití je možné např. po vytřídění nežádoucích složek pro terénní úpravy, tj. bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, jak uvádí písmeno c). Stavebník ještě musí splnit podmínku písmene b), tedy zajistit předem konkrétní další využití vytěžené zeminy.

Kontrolní orgány na to kladou důraz a požadují prokázání např. doložením písemné smlouvy s odběratelem zeminy, doplněné platným územním souhlasem k terénním úpravám, popř. jiným vyjádřením, resp. rozhodnutím stavebního úřadu. Nejčastěji se zeminy využijí uložením na povrch terénu, při jeho různých úpravách. Producent výkopové zeminy se však musí ubezpečit, že použití zeminy bude v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví (jak požaduje podmínka písmene d)).

To konkrétně znamená respektovat při využití zeminy související legislativu, např. o ochraně zdraví, ochraně přírody a krajiny, o zemědělském půdním fondu, o vodách nebo o ochraně ovzduší. Tedy ten, kdo se výkopové zeminy zbavuje v režimu vedlejšího produktu, je de facto zodpovědný i za její konečné uložení, přestože ji předá jiné osobě (fyzické nebo podnikající).

Čtěte také: Ukládání odpadu v ČR

Při využití zeminy v režimu vedlejšího produktu k terénním úpravám ještě zbývá splnit podmínku danou v § 3 odst. 7 ZOO: ,,Pro konkrétní způsoby použití vedlejších produktů podle odstavce 5 a výrobků z odpadů podle odstavce 6 musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena". Tato kritéria pro uložení odpadů na povrchu terénu stanovena jsou, a to v příloze č. 11 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na sládky a jejich využívání na povrchu terénu.

V praxi to znamená, že musí být odebrán reprezentativní vzorek zemin a ten podroben analýze na obsah škodlivin v rozsahu tabulky č. 10.1 přílohy č. 10 této vyhlášky, a také ve zkouškách akutní toxicity v tabulce č. 10.2, sloupec II, resp. 10.4 sloupec II, přičemž zemina uložená v mocnosti minimálně 1 m od povrchu terénu musí splnit požadavky stanovené v sloupci I tabulky č. 10.2. Podobné podmínky platí, pokud by zemina byla využita k rekultivaci vytěženého lomu.

Třetí cestou jak naložit se zeminami vzniklými v rámci stavebních prací je nakládat s nimi jako s odpady. Pak je jejich využití omezeno na místa, která jsou k tomu dle ZOO určena - tedy zařízení k nakládání s odpady. Pokud zemina přijímaná do zařízení nahrazuje primární surovinu (v souladu s projektem terénních úprav), lze ji předat do zařízení provozovaného podle § 14 odst. 2 ZOO, tedy bez povolení krajského úřadu. Druhá varianta je zařízení povolené krajským úřadem, tj. v souladu s § 14 ost. 1 ZOO.

A nakonec ještě jedno upozornění - provádí-li se terénní úpravy nebo rekultivace (lomů, skládek) za použití odpadů či - v případě zemin - vedlejších produktů v množství větším než 1000 tun, musí být pro toto místo zpracováno hodnocení rizika v dané lokalitě v souladu s vyhláškou č.

Nakládání se stavebními a demoličními odpady (SDO)

V Katalogu odpadů (vyhláška č. 93/2016 Sb.) jsou to odpady z podskupin 1701 Beton, cihly, tašky a keramika, a také 1709 Jiné stavební a demoliční odpady. Jak se s tímto velkým objemem odpadů, které - pokud nejsou znečištěné nebezpečnými látkami - mají využitelný materiálový potenciál, vypořádat co nejefektivněji?

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

Předně je třeba zdůraznit, že demolice stavby není považována zákonodárci za výrobu a vzniklý SDO není možné zařadit do režimu tzv. vedlejšího produktu podle ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 185/201 Sb., o odpadech (dále „ZOO"). Je tedy vždy nutné považovat SDO za odpady?

Existují výjimky, a to stavební prvky a díly vzniklé při úpravách nebo demolicích staveb a neznečištěné nebezpečnými látkami, které lze v nezměněné podobě nebo po určité minimální úpravě (např. očištění) znovu použít k původnímu účelu. Příkladem jsou betonové konstrukce, nosníky, tvárnice nebo cihly, které lze využít jako celek k původnímu účelu. V praxi je to náročnější cesta, proto zůstává opětovné použití stavebních dílů opravdu spíše výjimkou.

Snahou rozumného stavebníka by ale mělo být, aby takových využitých částí bylo co nejvíce, proto by neměl podcenit přípravu stavby a hlavně zvolit vhodný způsob provedení demoličních prací. Pokud provede důkladnou prohlídku stavby před její úpravou či demolicí, může nejen předem vyhodnotit, které části stavby mohou být opětovně použity, ale také včas vymezit ty části, které obsahují nebo mohou obsahovat nebezpečné složky, jejichž využití by bylo problematické (např. nátěrové hmoty, azbesty, apod.) - těm musí při demolici věnovat zvláštní pozornost.

To je ostatně i postup stanovený v Metodickém návodu odboru odpadů MŽP pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi. Zbylá inertní minerální suť by měla být při demolici tříděna alespoň na cihelnou a betonovou stavební suť.

Recyklace demoličních sutí spočívá v jejich mechanické úpravě drcením a následném roztřídění za vzniku různých velikostních frakcí - tzv. recyklátu. V celém procesu recyklace opět platí, že kvalita recyklátů a efektivnost celého procesu je přímo úměrná kvalitě demoličních prací, resp. vytřídění cizorodých materiálů ze sutí přímo v místě jejich vzniku.

Třídění již na stavbě je totiž mnohem účinnější a také levnější, než u výrobce recyklátu. Během demoličních prací je účelné vytřídit zejména kovy, dřevo, plasty, kamenivo, dehtové lepenky, sádrokartony, maltoviny. S tím souvisí vytvoření třídícího logistického systému na stavbě, kdy jsou tyto materiály separovány v několika kontejnerech.

Pojem recyklát definuje vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu - je to „materiálový výstup ze zařízení k využívání a úpravě stavebních a demoličních odpadů kategorie ostatní odpad a odpadů podobných stavebním a demoličním odpadům, spočívající ve změně zrnitosti a jeho roztřídění na velikostní frakce recyklovaného umělého kameniva v zařízeních k tomu určených".

Takovým zařízením je recyklační linka (stacionární nebo mobilní) provozovaná oprávněnou osobou vlastnící platné povolení podle § 14 odst. 1 ZOO. Pokud je recyklační linka mobilní, může se za odpadem přemísťovat. Její konkrétní umístění je stanoveno v podmínkách povolení, kde příslušný orgán ochrany veřejného zdraví zohledňuje hlukové parametry konkrétního stroje. Vždy však musí pracovat v prostoru vyhrazeném pro skladování stavebního odpadu (dle stavebního zákona).

To jsou většinou skládky stavebního odpadu, kam materiál vyvážejí jeho drobní původci. Někdy jsou mobilní recyklační linky nasazovány i přímo v místě demolice. Stacionární recyklační linky bývají technologicky složitější, vybavené různými typy drtičů a ideálně i zařízením na separaci kovů. Provozovatel recyklační linky musí také pamatovat na nutnost povolení svého zařízení jako zdroje znečišťování ovzduší.

Získané recykláty SDO musí především splňovat technické parametry pro konkrétní účel využití ve stavbě. Posuzují se ale i z hlediska ochrany životního prostředí, hlavně při použití pro zásypy a jiné terénní úpravy, a to zjištěním obsahu škodlivin v reprezentativním vzorku recyklátu dle vyhlášky č. 294/2005 Sb.

Limitní hodnoty škodlivin obsahuje tabulka č. 10.1 přílohy č. 10 této vyhlášky, limity pro zkoušky akutní toxicity jsou v tabulce č. 10.2, sloupec II, resp. 10.4, sloupec II. Přitom reprezentativní vzorek by měl „reprezentovat" analyzovaný materiál, ale legislativně není přesně stanoveno, z jakého množství recyklátu má být odebrán. Měl by být odebírán dle podmínek provozního řádu; dle požadavků úřadů se v praxi množství pohybují v rozpětí 500 až 5.000 tun.

Recyklát může být po výstupu z recyklační linky buď upraveným odpadem, v tom případě recyklační linka uvádí kód zpracování R12 dle přílohy č. 3 k ZOO, nebo výrobkem (kód R5). Výrobkem neboli tzv. „neodpadem" se stává, jestliže splní podmínky dané ustanovením § 3 odst. 6 ZOO, konkrétně:

• věc se běžně využívá ke konkrétním účelům,
• pro věc existuje trh nebo poptávka,
• věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky,
• využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví a
• věc splňuje další kritéria, pokud jsou pro určitý typ odpadu stanovena přímo použitelným předpisem Evropské unie.

Převedení recyklátu z režimu odpadů do „neodpadu", lze provést několika způsoby. K tomu je třeba uvést, že stavební výrobky z primárních surovin musí být v souladu s požadavky evropských norem pro výrobky, a pokud neexistuje harmonizovaná evropská norma nebo evropský dokument pro posuzování, výrobce požádá o posouzení shody v národním systému podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky.

Hodnotí se shoda stavebních výrobků s požadavky určených norem nebo stavebních technických osvědčení. V případě stavebních recyklátů lze však obtížně zajistit tuto shodu trvale kvůli proměnlivým vstupům a v ČR zatím neexistují obecné předpisy, které by jednoznačně deklarovaly kvalitu recyklátů.

Pokud budeme postupovat podle zavedené praxe, potom provozovatel recyklační linky nechá certifikovat svůj výrobní postup (jakýsi systém řízení výroby), např. jako svou podnikovou normu. To znamená, že certifikační orgán potvrzuje, že uvedený stroj, v dané sestavě a daným výrobním postupem vyrobí vždy stejný recyklát o stanovené granulometrii.

Takové certifikáty vydává Technický a zkušební ústav stavební na různých pobočkách v ČR a ukládá v nich mj. výrobci povinnost pravidelného ověřování parametrů certifikace. Tuto certifikaci by pak provozovatel recyklační linky měl zakotvit do provozního řádu schváleného krajským úřadem v rámci udělení souhlasu s provozem zařízení dle § 14 odst. 1 ZOO.

Pokud se jedná o specifické parametry výrobku podle stavebních norem - zhutnitelnost, soudržnost ve smyku, trhu apod., musí se analyzovat každý druh a každá šarže drceného materiálu (recyklátu) samostatně a výsledek se dokládá spotřebiteli - jde především o požadavky podle specifikace projektanta. Pokud na recyklát nejsou kladeny projektantem ani stavitelem, žádné specifické nároky, stačí pouze hodnocení jeho vlivu na životní prostředí, tedy analýza dle přílohy č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. jak bylo výše uvedeno.

Poněkud nejasná situace ohledně ověřování kvality recyklátů omezuje jejich využívání jako skutečné náhrady primárních surovin. Protože celý systém recyklace musí být ekonomicky rentabilní, zůstává zatím jedním z nejčastějších způsobů využití recyklátu jako podkladního a zásypového materiálu ve stavebnictví.

Poměrně široké využití má betonový recyklát - jako kamenivo železničních svršků, náhrada štěrkopísků v obsypech inženýrských sítí, dále na podsypy silnic, mostů, parkovišť, betonových konstrukcí. Upravený recyklovaný beton lze použít i jako kamenivo např. podle ČSN EN 13242+A1 do nových betonů nižších tříd. Zásadní roli přitom hraje jeho kvalita, která je přímo závislá na kvalitě odpadního betonu vstupujícího do recyklační linky.

Kvalitní cihelný recyklát lze použít jako vstupní materiál do různých konstrukcí a prefabrikátů. Tzv. cihelná moučka se využívá k výrobě antukového povrchu. Nejvíce je v současné době cihelný recyklát využíván jako zásypový materiál, je po něm však nižší poptávka než po betonovém recyklátu. Další kapitolou jsou asfaltové recykláty, kterým bude věnován některý z dalších článků.

Závěrem ještě jedno upozornění: provádí-li se terénní úpravy nebo rekultivace (lomů, skládek) za použití odpadů nebo - v případě recyklátů - výrobků vzniklých z odpadů v množství větším než 1000 t, musí být pro toto místo zpracováno hodnocení rizika v dané lokalitě v souladu s vyhláškou č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech.

Stavební a demoliční odpady neupravené do podoby recyklátu lze využívat na povrchu terénu pouze při uzavírání skládek k vytváření uzavírací vrstvy skládky. Výjimkou jsou vybourané betonové nebo železobetonové bloky využívané jako náhrada za lomový kámen k účelům, pro které není technicky možné využít recyklát ze stavebního a demoličního odpadu. Nejméně efektivním způsobem je odstraňování SDO např.

Novelizace vyhlášky č. 273/2021 Sb.

Nový rok 2023 přinesl v odpadové legislativě druhou novelizaci hlavního prováděcího předpisu, tj. vyhlášky č. 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady („vyhláška“), a to vyhláškou č. 445/2022 Sb. („novela“) účinnou od 1. 1. 2023. Kromě predikovaného odsunu evidenčních povinností o dva roky se novela dotkla i nakládání se stavebními a demoličními odpady („SDO“), a to podmínek pro jejich recyklace a využití k zasypávání.

Konkrétně byl upraven § 83, který dočasně, tj. do konce roku 2024 upravuje postup recyklace SDO. Úvodní text v odstavci 2 v tomto paragrafu se proměnil v poměrně složitou formulaci, kterou však lze na základě komentářů MŽP chápat jako legalizaci možnosti vyrábět i recykláty zemin a z nich vytříděného kamení bez nutnosti tyto materiály drtit.

Další úprava se týká § 83 odst. 2 písm. a) vyhlášky, kde mezi vybrané druhy odpadů, z nichž je přípustné vyrábět recykláty, přibyla další dvě katalogová čísla, Jde o odpad 19 12 09 Nerosty (např. písek, kameny), tedy odpad vzniklý v nějakém odpadovém zařízení např. dotříděním směsných stavebních odpadů. Druhým přidaným odpadem je k.č. 20 02 02 Zemina a kameny, což může být např. výkopová zemina z komunální sféry, tj. od občanů nebo obcí.

Novela také rozšířila výčet možných způsobů využití recyklátů ze SDO a přidala do písm. b) v odst. 2 § 83 bod „9. zemní těleso pozemních komunikací prováděné v souladu s technickou normou ČSN 73 6133 Návrh a provádění zemního tělesa pozemních komunikací ze dne 1. února 2010“, což je mířeno opět na využití především recyklovaných zemin. Pozornost zde musíme zároveň věnovat uvedení konkrétní normy v prováděcím právním předpise (tj. výlučným odkazem na číslo normy). To totiž znamená, že tato norma se stává pro výrobce recyklátu právně závazná a pokud bude chtít výrobce použít svůj výrobek k účelu dle bodu 9, musí prokázat, že splňuje podmínky této konkrétní ČSN. Taková povinnost dosud z ostatních způsobů určeného využití recyklátů přímo nevyplývala.

Novela vyhlášky dále upravuje tabulku č. 5.1 Nejvýše přípustné koncentrace škodlivin v sušině odpadů určených pro zasypávání v příloze č. 5 vyhlášky - nadále nemusí být sledován obsah benzo(a)pyrenu a limitní hodnoty pro obsah polyaromatických uhlovodíků (PAU) se zvýšily na 6 mg/kg sušiny ve sloupci II tabulky resp. 3 mg/kg sušiny ve sloupci I, tj. pro odpady ukládané do vrchní vrstvy tělesa rekultivace nebo terénních úprav. Podobně se upravily limity pro obsah škodlivin v sedimentech používaných k zasypávání, a to na 6 mg/kg sušiny u PAU. Přičemž sediment je z odpadářského pohledu odpad k.č. 17 05 04 Zemina a kamení, ale - dle definice ze zákona - vytěžený z vodních nádrží, vodních ploch, rybníků a koryt vodních toků vzniklý převážně usazováním erodovaných půdních částic, s výjimkou materiálu, který byl těžen jako říční materiál podle vodního zákona.

Lze konstatovat, že novelizace pravidel pro výrobu recyklátů ze SDO vyšla vstříc požadavkům z praxe, i když jen některým. Jako problematické se jeví načasování, což je však v současné odpadové legislativě obecný problém. Provozovatelé zařízení se musí řídit platnou legislativou, ale zejména svým schváleným provozním řádem a rozhodnutím krajského úřadu.

Zařízení k recyklaci SDO, která již mají od krajských úřadů nová povolení, mohou být v tuto chvíli znevýhodněna, protože mají provozní řády zpracované před novelou. A současně nyní řada zařízení provozuje ještě na základě souhlasů podle starého zákona. Tyto souhlasy v letošním roce končí, nových žádostí je však aktuálně na úřadech mnoho, a proto nejspíš ještě v roce 2024 pojede řada zařízení podle starých souhlasů a pravidel popsaných ve starých provozních řádech. Máme tedy jeden platný zákon, k němu prováděcí vyhlášku, ale vedle sebe mohou provozovat tři typy zařízení, každý za trochu odlišných pravidel.

Od r. 2025 budou zřejmě pravidla znovu upravena, protože skončí přechodné období § 83. V té době by měla být už účinná nová vyhláška, která upraví podmínky pro vedlejší produkty a výrobky z odpadů, tedy i recykláty. A aby nebylo zmatku málo, již na konci r. 2023 skončí přechodné období pro stávající nakládání s asfalty, tj. znovuzískané asfaltové směsi ZAS, podle vyhlášky č. 130/2019 Sb., která by měla být nahrazena rovněž novou vyhláškou.

Z popsaného vyplývá, že oborem recyklace vane poměrně silný vítr změn. Ten se týká i způsobu, jakým vyvést výrobky, tj. recykláty, z režimu odpadů a jak je správně uvádět na trh. Konkrétní ČSN vnesená novelou do textu vyhlášky dost naznačuje a je možné, že časy, kdy se z odpadů vyrábělo kdeco (netýká se to rozhodně pouze SDO), aniž by se kvalita takových výstupů patřičně vyhodnotila, jsou za námi. Přestože je tedy naším cílem předcházení vzniku odpadů a jejich maximální využívání, je nutné z důvodu ochrany životního prostředí nastavovat přesná pravidla pro ukončení odpadového režimu.

A i když zde do schvalovacího procesu nevstupuje přímo ministerstvo průmyslu a obchodu, požadují již nyní některé kraje, aby výrobci recyklátů uváděli na trh pouze harmonizované nebo stanovené výrobky, tedy takové, u kterých potvrdili jejich shodu s českou nebo harmonizovanou technickou normou.

tags: #dočasné #soustředění #stavebního #odpadu #legislativa

Oblíbené příspěvky:

• Les v Ohrožení: Prevence s Požárníkem
• Fortel ECO: Třídění odpadu
• Montessori škola Andílek: Škola v přírodě
• Praktický odpadkový koš
• Kdy navštívit Káhiru?