Environmentální Výchova: Definice a Cíle

Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) je významným preventivním nástrojem politiky životního prostředí. V případě EVVO se jedná o celosvětově uznávaný obor, které je po desítky let rozvíjen i v České republice, kde se pro tuto oblast postupně vyvinul systém, zakotvený v politikách a strategických dokumentech, financovaný na různých úrovních, založený na spolupráci řady aktérů od veřejné správy, přes školy, výzkumné instituce, ekocentra a další poskytovatele EVVO.

Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) vychází z anglického termínu environmental education, kde environment znamená životní prostředí a education se chápe široce jako vzdělávání, výchova či osvěta všech typů cílových skupin, od nejmenších dětí po dospělé. Vzděláváním se rozumí zejména ovlivňování racionální stránky osobnosti. Výchovou působení na city a vůli. Samotné chápání a vymezování pojmu environmentální výchova je velmi různorodé, definic je celá řada.

Oblast EVVO může být chápána i jako součást širšího termínu vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR). Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Je v podstatě procesem změn, ve kterém jsou využívání zdrojů, orientace vývoje technologií a transformace institucí zaměřeny na harmonické zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování lidských potřeb a aspirací.

Cíle Environmentální Výchovy

Jejím cílem je rozvoj kompetencí (znalostí, dovedností a postojů) potřebných pro environmentálně odpovědné jednání lidí, tedy takové jednání, které je v dané situaci a možnostech co nejpříznivější pro současný i budoucí stav životního prostředí. Environmentálně odpovědné jednání je chápáno v osobní, občanské i profesní rovině, dotýká se zacházení s přírodou a přírodními zdroji, spotřebitelského chování a aktivního ovlivňování svého okolí s využitím demokratických procesů a právních prostředků. „Environmentální výchova si klade za cíl hledat a hlavně nabízet ekologicky příznivější způsoby našeho života.

Podpora systému je zajišťována především formou legislativních norem a diferenciovaných finančních programů, rozvíjením metodik, informováním a osvětou veřejnosti, komunikací s veřejností a především rozvojem ekocenter v ČR, které jsou pro oblast EVVO klíčovými partnery pro státní správu. Ekocentra (někdy také nazývána jako střediska ekologické výchovy) jsou nezávislé vzdělávací subjekty poskytující EVVO služby, nejčastěji školám, ale i jiným cílovým skupinám. Nacházejí se v každém kraji a MŽP je eviduje na portálu www.ekocentra.cz.

Čtěte také: Metodika environmentální výchovy

Hlavní cíle environmentální výchovy formulované v roce 1977 v Tbilisi jsou (Činčera, 2007: str. E. Kohák uvádí, že snad nejdůležitějším úkolem základních škol je učit děti soucitu a porozumění pro svět mimo ně samé, pro ostatní děti, zvířata, rostliny (Kohák, 2000: str. J. Palmerová (2003)[3] uvádí cíle v kognitivní rovině, např. znát následky chování, které umožňují kritické zhodnocení situace, v etické rovině, které vedou k chování pro blaho společnosti, a v rovině estetické, např. Obdobně G. de Haan (1993: str. 52)[4] vidí tři okruhy cílů environmentální výchovy: kognitivní - poznatky z předmětné oblasti (tzn.

J. Činčera udělal přehled směrů a proudů environmentální výchovy, ve kterém mj. hodnotil přístup těchto směrů (proudů) environmentální výchovy k cílům. Zatímco tzv. pozitivistické pojetí chápe cíle environmentální výchovy jako dané externími autoritami, pojetí tzv. interpretivistické o cílech připouští debatu, která může cíle transformovat a pojetí kritické environmentální výchovy externí vytyčování cílů kritizuje jako ideologii (Činčera, 2007: str.

Environmentální senzitivita byla mnohými odborníky určena jako hlavní cíl environmentální výchovy a stává se proto také předmětem vzrůstajícího výzkumného zájmu. Environmentální senzitivita nevzniká jako reakce na určitý ojedinělý prožitek, ale vytváří se jako odpověď na větší množství více či méně důležitých zážitků, které se během života objevují. Vzniká složitou interakcí mezi množstvím životních zážitků a jejich interpretací daným jednotlivcem.

Pro rozvoj environmentální senzitivity je nezbytné i kritické[11] myšlení, kreativita a především, jak opakovaně dokázaly výzkumy z různých zemí (Wilke, 1993)[12], rozvoj environmentální senzitivity není možný bez venkovních aktivit (volného i organizovaného pobytu v přírodě). Výzkum potvrdil důležitost kontaktu s přírodním prostředím v dětství a vybudování emocionální spřízněnosti s přírodou. Problematiku budování environmentální senzitivity studoval v zahraniční literatuře M. Franěk (2000)[8]. Jeho závěr je, že proces rozvoje environmentální senzitivity je složité a individuální. Stejné metody nevedou u všech jedinců ke stejnému cíli.

Pokud akceptujeme názor, že je lidem vrozená různá míra afinity k přírodě, bude nutné adekvátně (podle míry individuálního vrozeného zájmu o přírodu) transformovat cíle (a následně prostředky) environmentální výchovy. To, co je vhodným cílem pro jedince s vyšší vrozenou dispozicí, nemusí být vhodným cílem pro jedince s nižší vrozenou dispozicí, a naopak. Environmentální senzitivita, na rozdíl od přírodovědných znalostí, není vázána jen na přírodovědné vzdělání a nemají ji vyšší pouze biologové. Vysokou míru environmentální senzitivity mohou mít také výtvarníci, hudebníci nebo spisovatelé.

Čtěte také: Environmentální výchova v mateřských školách

Odcizení (resp. odcizování) přírodě je typickým fenoménem euroamerické kultury přelomu 20. a 21. století. Jedním z prvních, kdo na problém odcizování přírodě upozornil, byl K. Lorenz, který si všiml, že většina lidí se odnaučila zacházet s živými systémy, protože zachází většinou s předměty umělými, které nebudí úctu. K. Lorenz vypozoroval, že proces odcizování vede ke změnám sociálního chování i ke změnám osobnosti (Mündel, 1992[17], Lorenz, 1992[19]), např. k rozpadu rodin, nárůstu kriminality a civilizačních chorob, jakými je obezita (např. Málková, 1988)[20] nebo deprese atd. Odcizování může zpomalit dostatek „prožitků přírody“, které pomáhají člověku cítit a chránit, učí soucitu a vytváří motivaci pro ekologický aktivismus[25](Kohák, 2000: str. 162)[2].

Koncept ekologické stopy vyvinuli W. Rees a M. Ekologická stopa je definována jako plocha (země a vodních ekosystémů), které je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů potřebných pro realizaci životního stylu (výroby potravin a používaných materiálů) a k zneškodnění všech odpadů, které jsou při tom produkovány. Koncept upozorňuje, že lidé žijící v různých koutech Země vytváří rozdílné ekologické stopy. Tomu odpovídá i velmi nerovnovážné tempo čerpání přírodních zdrojů v různých zemích světa (Rázgová, 1999)[29].

Čtěte také: Environmentální výchova

tags: #environmentalni #vychova #definice #cile

Oblíbené příspěvky:

• Liga otevřených mužů a perinatální ztráta
• Jak vybrat lepidlo na prosakující odpad?
• Ekologická stabilita území
• Komunální odpad a pokuty v ČR
• Proměny Nase Nivy v průběhu času