Evropská unie a environmentální standardy

Evropská unie klade stále větší důraz na zvyšování transparentnosti a kvality informací v oblasti ESG. Tento trend reflektuje snahu zákonodárců, investorů i široké veřejnosti zajistit, aby podniky fungovaly udržitelně, eticky a odpovědně vůči životnímu prostředí i společnosti.

Nová pravidla pro podávání zpráv o udržitelnosti

Rada Evropské unie schválila dne 28.11.2022 směrnici o podávání zpráv o udržitelnosti podniků, podle níž budou muset společnosti Evropské unie od ledna 2024 plnit podrobné požadavky na zveřejňování informací o životním prostředí, sociální oblasti a řízení společnosti. Směrnice se bude týkat i společností mimo EU, které v ní vyvíjejí významnou obchodní činnost. Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD) mění Směrnici o nefinančním výkaznictví z roku 2014 (NFRD).

Nová pravidla pro podávání zpráv o udržitelnosti se budou vztahovat na:

• Velké společnosti veřejného zájmu s více než 500 zaměstnanci.
• Všechny velké společnosti s více než 250 zaměstnanci a obratem vyšším než 40 milionů EUR.
• Všechny společnosti kótované na regulovaných trzích s výjimkou mikropodniků.

Tyto podniky jsou rovněž odpovědné za posouzení informací vztahujících se na jejich dceřiné podniky. Uvedená pravidla platí také pro malé a střední podniky, u kterých se však zohlední jejich specifika. V případě mimoevropských podniků se povinnost podávat zprávy o udržitelnosti vztahuje na všechny společnosti, které v EU vytvářejí čistý obrat dosahující 150 milionů eur a které mají v EU alespoň jednu dceřinou společnost nebo pobočku. ledna 2025 pro velké společnosti, které v současné době směrnici o nefinančním výkaznictví nepodléhají.

Aby bylo zajištěno, že společnosti dodržují pravidla pro podávání zpráv, musí nezávislý auditor zajistit, že informace o udržitelnosti jsou v souladu s auditními standardy, které byly přijaty EU. Podávání zpráv musí být auditováno (limited assurance) akreditovaným nezávislým auditorem.

Čtěte také: Snižování emisí CO2 v EU

Rámcová vodítka pro implementaci zásady DNSH

Environmentální udržitelnost a ochrana životního prostředí před jeho poškozením jsou důležitou součástí klimatických a environmentálních cílů, ke kterým se Česká republika společně s ostatními členskými státy zavázala na úrovni Evropské unie. Tyto závazky se tak promítají do přípravy a revizí regulatorního rámce unijního rozpočtu včetně nástrojů financování EU, především fondů EU, a stávají se tak pevnou součástí strategií, sektorové legislativy, legislativy týkající se fiskální politiky EU, metodických pokynů a případných dalších nástrojů. V tomto kontextu se tato problematika dotýká i řídících orgánů v rámci politiky soudržnosti, vlastníků komponent v rámci Národního plánu obnovy a ostatních administrátorů fondů EU, kteří mají povinnost implementovat tyto environmentální požadavky do podmínek a procesů spojených s poskytováním zdrojů EU v ČR.

Za cílem vyjasnění účinné legislativy a metodik EU pro environmentální požadavky v rámci EU fondů vytvořilo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj a dále řídícími orgány operačních programů Rámcová vodítka pro implementaci zásady „významně nepoškozovat“ životní prostředí (DNSH) a prověřování infrastruktury z hlediska klimatického dopadu v EU fondech v ČR. Rámcová vodítka specifikují konkrétní doporučení pro implementaci platného regulatorního rámce pro fondy EU z pohledu životního prostředí a zároveň slouží jako základní rozcestník pro naplnění těchto požadavků ze strany administrátorů fondů.

Působnost rámcových vodítek je zamýšlena primárně pro fondy politiky soudržnosti, jsou však relevantní průřezově pro všechny nástroje EU, kde je dán legislativní požadavek na zásadu významně nepoškozovat, zejm. Národní plán obnovy, Modernizační fond a Sociální klimatický fond. Zároveň rámcová vodítka nestanovují povinné způsoby implementace a nenahrazují relevantní legislativu a metodické pokyny EU či legislativu a právní normy ČR. Dále nenahrazují specifická konkrétní ujednání mezi ČR a EU, která mohou být specifická pro jednotlivé programy.

Zásadu „významně nepoškozovat“ životní prostředí (DNSH) a prověřování infrastruktury z hlediska klimatického dopadu je nutné odlišit od tzv. taxonomie EU pro udržitelné investice. Ačkoliv nařízení EU č. 852/2020 o taxonomii EU pro udržitelné finance představuje společně s nařízeními v přenesené pravomoci (tzv. delegovanými akty“) konkrétní technická screeningová kritéria, za kterých lze považovat hospodářskou činnost a investice za environmentálně udržitelné, taxonomie je závazná pro označování zelených investic na finančních trzích a reporting nefinančních informací či reporting o udržitelnosti ze strany vymezených obchodních společností. Působnost taxonomie nezahrnuje veřejnou podporu a v rámci legislativy EU fondů, případně rozpočtu EU, je využíván pouze koncept zásady DNSH a kritéria taxonomie představují nepovinný referenční rámec.

Zásada DNSH v EU fondech vyžaduje po administrátorech EU fondů stanovit podmínky pro žadatele, při jejichž naplnění nedochází k významnému poškozování životního prostředí jak z pohledu zmírňování změny klimatu (mitigace) a přizpůsobování se změně klimatu (adaptace), tak dalších čtyř oblastí úzce spojených s ochranou životního prostředí, kterými jsou udržitelné využívání a ochrana vodních zdrojů, přechod na oběhové hospodářství, prevence a omezování znečištění a ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů.

Čtěte také: Zákaz obalů a jeho důsledky

Prověřování infrastruktury z hlediska klimatického dopadu, tzv. „climate proofing“, je v případě politiky soudržnosti povinný pro investice do infrastruktury s životností alespoň 5 let. Cílem tohoto prověření je posílení energetické účinnosti investic do infrastruktury a v důsledku nových investic soulad s klimatickými závazky ČR. Prověřování zahrnuje taktéž zajištění odolnosti vůči dopadům změny klimatu a přijetí adaptačních opatření.

ESRS (European Sustainability Reporting Standards)

Aby informace v reportech a obecně výstupech společností týkající se ESG byly srozumitelné a srovnatelné, je nezbytné mít společné standardy, postupy a terminologii. Standardy EU pro vykazování udržitelného rozvoje, přijaté Evropskou Komisí v přenesené pravomoci (European Sustainability Reporting Directive - ESRS), jsou nové povinné standardy EU, kterým musí společnosti v rámci CSRD přizpůsobit svůj ESG reporting. Cílem těchto standardů je zajistit, aby společnosti, které spadají do jejich působnosti, vykazovaly srovnatelné, relevantní a spolehlivé informace o udržitelném rozvoji, a zároveň aby bylo naprosto jasné, co se od nich očekává, že budou vykazovat.

ESRS standardy nyní dostaly finální podobu a po skončení kontrolního období a po vstupu v platnost, tedy od 1. 1. 2024, budou hlavním zdrojem informací pro sestavení zprávy o nefinančním výkaznictví - ESG reportu, které bude pro řadu společností od roku 2024 povinné.

ESRS standardy se skládají z jednotlivých standardů, které pokrývají různé aspekty udržitelnosti chodu podniku. Mezi ně patří například environmentální dopad podniku, sociální a pracovní podmínky, etika a řízení, dodavatelský řetězec, zákaznická odpovědnost a další relevantní oblasti.

Jednotlivé oblasti požadavků na zveřejňované informace (zejména environmentální, sociální a správní aspekty) jsou poměrně obsáhlé a detailně v ESRS rozvedené.

Čtěte také: EU a klimatická nouze

Výrazné zkrácení Povinné údaje, které firmy budou muset zveřejňovat, se sníží o 68 %. Standard byl zkrácen celkově o 55%. Dle EFRAG má revize za cíl vyvážit ambice a praktičnost: standardy mají reporting v oblasti udržitelnosti podporovat, a ne bránit investicím a vytváření dlouhodobé hodnoty.

Velké společnosti (splňující dvě z následujících kritérií: 250+ zaměstnanců, obrat 40+ milionů EUR, aktiva 20+ milionů EUR) musí tyto plně aplikovat od letošního roku. Středně velké společnosti (definované podle CSRD) budou od roku 2026 dodržovat zjednodušené ESRS.

Evropská unie a EU Taxonomie

Evropská unie v rámci své ambice dosáhnout uhlíkově neutrální ekonomiky do roku 2050 představila EU Taxonomii - jednotný jazyk pro hodnocení udržitelnosti hospodářských aktivit. V současném kontextu EU Taxonomie doplňuje koncept ESG (environmentální, sociální a správní faktory) a standardy ESRS (Evropské standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti). Pokud je firma povinna reportovat podle ESRS, vztahuje se na ni také povinnost vykazovat podle EU Taxonomie.

Propojení rámců Taxonomie a ESG zajistí, že investoři i další zájmové strany budou mít k dispozici srovnatelné informace o dopadu firemních aktivit. Firmy budou moci využít těchto nástrojů nejen k plnění legislativních povinností, ale také k budování důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti svého podnikání.

EU Taxonomie představuje standardizovaný nástroj, který dává investorům i společnostem jasné pokyny pro určení, zda je daná aktivita udržitelná. Společnost, která chce například získat financování na projekty spojené s obnovitelnými zdroji energie, může díky Taxonomii prokázat, že její aktivity odpovídají stanoveným kritériím a přispívají k udržitelným cílům EU. Projekty v souladu s Taxonomií jsou vnímány jako méně rizikové z pohledu ESG faktorů, což zvyšuje jejich atraktivitu pro investory.

Pokud firma reportuje podle ESRS, má povinnost zahrnout informace o tom, jak její aktivity odpovídají kritériím EU Taxonomie.

Firmy to znamená nejen nutnost sběru dat, ale také jejich analýzu a interpretaci ve vztahu k EU Taxonomii a ESRS. Například výrobní společnost spadající pod CSRD musí vyhodnotit, jaké procento výroby přispívá ke klimatickým cílům, a to na základě stanovených environmentálních kritérií. Dále musí určit, jaké investice do modernizace technologií jsou potřebné k dosažení souladu s Taxonomií.

EU Ecolabel

EU Ecolabel je oficiální ekologická značka Evropské unie, která potvrzuje, že produkt, služba nebo provoz splňuje přísná environmentální kritéria. Certifikace EU Ecolabel je dobrovolná a otevřená všem typům turistického ubytování. Vznikla v roce 1992 a je uznávána napříč EU jako důvěryhodný a transparentní systém pro hodnocení ekologické výkonnosti služeb.

Certifikaci EU Ecolabel uděluje v České republice Ministerstvo životního prostředí. Certifikace nejen že pomáhá chránit přírodu, ale také zvyšuje atraktivitu zařízení pro stále rostoucí skupinu turistů, kteří hledají odpovědné a ekologické ubytování.

Historický vývoj ochrany životního prostředí v EU

Politika ochrany životního prostředí prošla od počátku evropské integrace dynamickým vývojem. Ve smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství nebyla o životním prostředí žádná zmínka a EHS nebyly v této oblasti svěřeny žádné kompetence ani rozpočtové zdroje. V současné době má Evropská unie na světové úrovni vedoucí postavení v boji za ochranu životního prostředí, a to především v boji proti změně klimatu.

Vývoj v oblasti ochrany životního prostředí v rámci EU lze shrnout takto:

• 1959 - první norma v oblasti životního prostředí ve smlouvě o Euratom týkající se ochrany pracovníků proti ionizujícímu záření
• 1972 - mezinárodní konference o životním prostředí ve Stockholmu, která přinesla množství podnětů k ochraně životního prostředí ve státech EHS i na úrovni EHS samotného
• 1973 - vznik sekce Evropské komise na ochranu životního prostředí; přijetí prvního akčního plánu pro ochranu životního prostředí
• 1987 - Jednotný evropský akt vytváří zvláštní politiku ochrany životního prostředí
• 1993 - Maastrichtská smlouva zavádí princip ohleduplnosti vůči životnímu prostředí při přijímání a provádění všech politik ES
• 2001 - platí VI. akční plán pro životní prostředí (2001-2010)

Principy ochrany životního prostředí v EU

Základními principy ochrany životního prostředí v ES jsou:

• Princip „platí znečišťovatel“ - ekonomické náklady na odstranění znečištění životního prostředí by neměla hradit celá společnost, ale specifičtí původci znečištění.
• Princip udržitelného rozvoje - byl definován jako „rozvoj uspokojující požadavky současnosti bez toho, aby byla narušena schopnost příštích generací uspokojit své vlastní potřeby".
• Princip vysoké úrovně ochrany - při přijímání evropských norem ochrany životního prostředí by se mělo vycházet z tradic „přísnějších" členských států a nejnovějších technologií a metod ochrany.
• Princip prevence - je levnější a účinnější vzniku poškození životního prostředí zabránit, než řešit poškození, až když nastane.
• Princip ochrany co nejblíže u zdroje znečistění - škodě na životním prostředí má být zabráněno co nejblíže původci škody, a ne až na dalších stupních řetězce znečištění.
• Princip integrované ochrany - při ochraně životního prostředí se musí přihlížet ke všem možným dopadům, tj. znečištění ovzduší a vody, ochrana živočišných a rostlinných druhů, ochrana rázu krajiny atd., nelze sledovat jen jeden aspekt ochrany životního prostředí a opominout ostatní.
• Princip subsidiarity - podle principu subsidiarity by ES mělo být v oblasti životního prostředí aktivní pouze tehdy, pokud by stejně účinně nemohly zasáhnout i členské státy samostatně.

Mechanismy ochrany životního prostředí v EU

Ochrana životního prostředí je v rámci EU regulována závaznými i nezávaznými mechanismy. Základem závazné regulace ochrany životního prostředí je Smlouva o EU, podle které musí být ochrana životního prostředí integrována do všech politik Evropského společenství s důrazem na udržitelný rozvoj. Smlouva o EU obsahuje zvláštní kapitolu zaměřenou pouze na ochranu životního prostředí.

Mezi nezávazné mechanismy EU patří zejména dokumenty typu akčního plánu pro ochranu životního prostředí, které stanovují základní cíle EU pro životní prostředí a navrhují kroky k dosažení těchto cílů. Evropská Unie také vydává doporučení a stanoviska k ochraně životního prostředí a koordinuje programy z fondů ES (Kohezní fond či specializované fondy životního prostředí, např. LIFE, SAVE, ALTENER).

Hlavními institucemi aktivními v oblasti evropské ochrany životního prostředí jsou orgány EU, specializované evropské agentury pro ochranu lidských práv i nezávislé lobbyistické skupiny.

Šestý akční program pro životní prostředí

Cíle v oblasti životního prostředí pro období 2001 až 2010 jsou stanoveny v 6. akčním plánu s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba. Hlavním cílem je zajištění efektivnější aplikace zákonů o životním prostředí v členských státech EU, dále pak začlenění problematiky životního prostředí do dalších oblastí hospodářství a podněcování občanů i podniků k intenzivnějšímu úsilí o lepší životní prostředí.

Akční plán se zaměřuje zejména na boj proti změně klimatu, na ochranu biologické rozmanitosti, dále na snižování dopadů znečištění životního prostředí na zdraví a lepší využívání přírodních zdrojů a odpadové hospodářství.

Zamezení změny klimatu

Na celém světě panuje stále větší shoda v tom, že pokud rychle nezačneme jednat, hrozí naší planetě nezvratná změna klimatu. Využívání fosilních paliv představuje příliš velkou zátěž pro životní prostředí. První strategii na snížení emisí oxidu uhličitého přijala Evropská komise v roce 1991. Podpisem Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách zavázala EU snížit do roku 2008-2012 emise skleníkových plynů o 8 % oproti úrovni v roce 1990.

Evropský systém obchodování s emisemi

Základním kamenem politiky EU v oblasti změny klimatu je Evropský systém obchodování s emisemi, jenž byl spuštěn v roce 2005 jako první svého druhu na světě. Vlády členských zemí EU stanovily limity množství CO2, které mají elektrárny a energeticky náročné podniky povoleno každoročně vypouštět do ovzduší. Toto množství představuje téměř polovinu celkových emisí CO2 v EU.

Evropský systém obchodování s emisemi poskytuje finanční stimul ke snížení emisí vybudováním obchodního režimu založeného na tržním systému. Podniky, které vypouštějí do ovzduší méně CO2, než stanovuje určený limit, mohou nevyužité emisní kvóty prodat společnostem, které naopak povolené limity překračují. Podniky, které překračují povolený emisní limit a nevyřeší situaci nákupem emisních povolenek, jsou nuceny zaplatit vysoké pokuty.

Klimaticko-energetický balíček

V roce 2008 přijali vrcholní představitelé evropských zemí tzv. klimaticko-energetický balíček s řadou návrhů na konkrétní opatření a sérií ambiciózních cílů.

Evropa se zavázala snížit do roku 2020 celkové množství emisí skleníkových plynů alespoň o 20 % oproti hodnotám z roku 1990 a je odhodlána zvýšit procentní podíl na tomto snížení až na 30 % za předpokladu, že k podobnému omezení přistoupí i další průmyslové země.

Dopady na malé a střední podniky

I když MSP zatím nejsou přímo regulovány v oblasti ESG reportingu, dopady těchto opatření na ně mohou být významné. Stále častěji budou muset poskytovat ESG informace svým obchodním partnerům nebo finančním institucím, což z nich de facto činí součást udržitelného dodavatelského řetězce. Dobrovolný standard VSME jim umožňuje strukturovaně a jednoduše reportovat ESG data, zatímco Nařízení zajišťuje vyšší důvěryhodnost těchto hodnocení.

Pro malé a střední podniky to znamená jak výzvy, tak příležitosti - na jedné straně rostoucí nároky na transparentnost, na druhé straně možnost získat výhodnější financování a lepší postavení na trhu. Je proto vhodné začít s ESG reportingem včas, i když není zatím povinný. Podniky, které ESG reporting implementují již nyní, mohou získat významnou konkurenční výhodu. Investoři i obchodní partneři stále častěji hledají společnosti, které prokazují odpovědný přístup k udržitelnosti a ESG principům.

tags: #evropská #unie #environmentální #standardy

Oblíbené příspěvky:

• Inspirativní citáty
• Vlastnosti a využití propanu
• Klimatické cíle v ČR a jejich zpětný chod
• Aktivity pro děti v ekologii
• Prevence zranění zvířat