Ideje k filosofii přírody

Filosofické úvahy o přírodě jsou jedním z hlavních témat Schellingova myšlení již od druhé poloviny 90. let 18. století. Ještě v rámci systému transcedentálního idealismu se Schelling domníval, že filosofie přírody má být vedle transcendentální teorie vědomí druhou základní filosofickou disciplínou. Má vykonat to, co teorie vědomí nedokáže, totiž ukázat vznik inteligentní, rozumové bytosti na základě imanentního rozvoje přírody, a v tomto smyslu má být korekcí Fichtova vědosloví.

Po roce 1800 Schelling tuto představu modifikuje, a to zejména pod dominantním vlivem Spinozovy metafyziky. Východiskem Schellingova myšlení již není dualita Já a přírody, nýbrž identita absolutní substance, která sama ze sebe jakožto čisté inteligence rozvíjí veškeré podoby přírodního bytí. Proto se o této fázi Schellingova myšlení mluví jako o tzv. identitní filosofii.

Schellingova metafyzická koncepce přírody tohoto období vrcholí v jeho Würzburgských přednáškách z r. 1804, jež budou tvořit rovněž základní textový rámec přednášky. Nejprve představíme základní pojmy a věty Schellingovy obecné ontologie, jež je zároveň filosofickou theologií, obdobou theologia naturalis předkantovské metafyziky, a poté se zaměříme zejména na jeho metafyzickou koncepci organismu. Právě v tom, že hlavním pojmem jeho filosofie přírody je pojem organismu, jenž je samozřejmě interpretován metafyzicky v termínech obecné ontologie, lze spatřovat Schellingovu aktuálnost.

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Zdá se, že pojem přírody je nejen vágní, ale také deformovaný množstvím významů. V českém jazyce se dříve používalo termínu "přirozenost", než byl obhájen termín "příroda" až Josefem Jungmannem v době národního obrození. Různé novější filosofické a naučné slovníky se liší šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je například v učebnicích a příručkách filosofie často chápána jako prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury, nebo jako souhrn hmoty.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775-1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) - a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století.

Čtěte také: Filozofie přírody dle Schellinga

O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil - expanze a atrakce - a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou.

Doba neustálych technologických zmien pretvára aj naše videnie sveta. James Bridle nám ukazuje, ako sa tomuto vývoju oddávame aj bez hlbšieho poznania, a zároveň kritizuje matematické myslenie, ktoré zvádza k viere, že každý problém je možné vyriešiť... V rozšířeném a přepracovaném textu předkládá autor evolučně ontologickou charakteristiku mnoha aspektů současného světa. Ústředním tématem knihy zůstává existenciální konflikt kultury s přírodou, ale jeho analýza je prohloubena o reflexi...

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované...

Mnohé filosofické analýzy přírodních dějů plně postihují dílčí přírodní vědy - především fyzika. Přesun akcentu na fyziky - hmota, energie, pohyb, prostor, čas, zákonitost atp. - přesouvají nejen teoretický, ale i hodnotový akcent spíše k pouhé objektivní skutečnosti mimo člověka. Příroda má svůj vlastní řád, tvořivost a hodnotu. Proto je třeba se zabývat filosofií orientovanou antropologicky, technicky a filosofii orientovanou antropologicky. Příroda je také hodnotnou a krásnou.

Přirozené rozmanitosti biosféry a jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. biotického celku. Proces kultury existenčně závisí na biosféře. Biosféra je originálem, jehož podoba se vytvářela po téměř čtyři miliardy let. Biosféra souvisí s naší sluneční soustavou, tj. slunečnímu svitu. Slunce je reaktor - naše Slunce - důležitý pro existenci přírody - biosféry a existenci kultury. Záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek je neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce přirozené evoluce organismu. Biotické informace jsou primitivní paměťové struktury kulturní. V celé naší historii je devastace přírody nejvážnější. Nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. K nejsložitějším formám života patří bohužel i člověk, a na něm, jak víme, závisí kultura. Kultura je organizovanou, a proto silnější a vůči biosféře destruktivní. Kultura je výsledkem emancipačního úsilí jednoho živočišného druhu. Jde o to, že kultura součást přírody, z přírodního řádu jakoby vyřazuje informace. K uspořádanosti lidskými smysly přírodě přiměřeným je založení lidské kultury.

Čtěte také: Analýza nedemokratických kořenů evropské myšlenky

S přírodními silami a strukturami manipulovat musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat. Současné diverzity biosféry a kultury je výsledkem přirozeného uspořádání světa. Není možné ji pouze přírodovědeckými metodami - z uspořádanosti přirozené - pochopit. Rovněž nelze kulturu na úkor přírody dále rozvíjet a skutečnosti, to vše je zatím pokládáno za nejvyšší hodnotu. Máme tedy vůbec nějakou naději, že smíříme kulturu s přírodou?

Kultura není více než příroda. A to se v plném rozsahu týká i pojmu kultury. Je třeba chápat kulturu nově, bez zbytečného antropocentrického zabarvení. Není to kategorií ontologická a ekologická, výsledkem či souhrnem lidských činností. Kulturu nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury, také ji nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Kultura je "dědičnou informací" kultury a prohlubuje se globální ekologická krize. Kultura jedinečnou planetu Zemi nenapravitelně pustoší.

Proč není kulturní systém kompatibilní se systémem přírodním? Patrně proto, že způsob založení kultury, tj. technického ovládnutí, i pozdější hodnoty a regulativy, např. regionálním kulturám, pochopen věcně, systémově, ale hodnotově, axiologicky. Všechna další snaha humanizaci přírody člověkem dál do vesmíru i do nitra hmoty nadřazeni rychle zkracuje postupující ekologická krize sama. Jde o nedostatečné filosofické sebereflexe člověka, který se z přírody vyřadil. Člověk zaujal k přírodě panský postoj. Musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat.

Dostáváme se k jádru problému - k problému informace. V molekulách DNA a RNA je zapsáno fantastické množství přirozené informace. Tuto informaci jsme však dosud plně nepřečetli a nepochopili, nemůžeme mít proto náležitou představu. Proto je třeba usilovat o techniky a materiální kultury kompatibilní s přírodou. Zůstává tu však ještě jeden otevřený problém: Může kultura unést jistou sociokulturní zátěž bez poškození devastaci? Je spravedlivé říci, že nikoli. Bez techniky a vědy, nebylo by civilizace.

Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany. Autor (filosof, vysokoškolský učitel a ekologický aktivista) provádí čtenáře současnou diskusí o ekologické etice. Kdysi dávno postavil člověk sám sebe do kruhu bytostí, kterým přiřadil důstojnost a které se rozhodl chránit morálními zákony.

Čtěte také: Příroda v zrcadle české filosofie

Ptáme se: Jakou roli hraje tedy člověk v dnešní ekologické krizi? Faktem je, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje. I když se osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit, vysoká cena za to je, že příroda s námi umírá. Ani perspektivní zájmy našeho druhu, ani polovičatá řešení technologická, ekologických opatření, nemohou přeměnit na organický funkční prvek života strukturu nebiologickou, protipřírodní. Musíme vzdát se zemědělství, potravinářského průmyslu, zdravotnictví, informací atp. Zaměřme se na existenci ve světě (např. v existenciální filosofii), na odvrácení konzumní pojetí kultury. Je třeba konečně uznat rozpornou protipřírodní roli kultury na Zemi. Protože nás příroda nikdy nevyhubí, ale nechal nám svobodu, takže se můžeme vyhubit sami, dnes je proto ekologický bod obratu tak osudový.

Proč nelze ekologický problém vyřešit změnou lidské přirozenosti? Lidská přirozenost už kdysi dávno vznikla a je obdivuhodně houževnatá. Stereoskopické vidění apod. šelmami, a ovládat velmi rozdílná prostředí. Akcentujících jeho nadřazenost nad přírodou, hodnotu, za samostatný a dostatečně významný předmět svého zájmu. Vliv se zatím omezil na elastickou oblast lidského vědomí. Protože neznamená, vděčí člověk téměř za všechno, nevděčíme biologicky téměř za nic. Proto je dnešní úsilí změnit lidskou přirozenost plýtváním času pošetilé.

Co tedy musíme pro vyřešení ekologické krize udělat? V první řadě musíme změnit kulturu. I to bude tvrdý oříšek, protože se musíme vzdát svého geneticky programovaného chování a objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci tak opozici všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu. Kultura tranformace v jediné paměťové struktuře, např. v encyklopedii atp., socializuje a do něhož může sám informačně přispět. Protože duchovní kultura je složitým nehomogenním útvarem, hodnotově a jinak zprostředkovaným, živelným a neočekávaným, se s místními podmínkami, regulativy, způsobem života atp., informace, rozvíjí vlastními cestami. Naštěstí však jistá možnost nevratné pozitivní kulturní změny existuje. Informace je sice nesena všemi tzv. aktuálně žijícími lidmi. Může převážit vliv vědeckotechnické inteligence. Jde zejména o tvůrčí techniky a pochopitelně frustrující mnohé z nich, což je obtížný a vysoce riskantní úkol pro kompetentní management. Je třeba se včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé a v ekologickém bodě obratu vytvořit tlak odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou.

Fyzika nepochybně teoreticky postihuje stále větší část přírody, ale fyzikální poznání nepostačuje. Filosofové dosud svět měnili - proměňovali ho v představy a soustavy, v abstrakce a projekce.

tags: #ideje #k #filosofii #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš do šuplíku
• Kompostování bio odpadu
• Pravidla ohrožení krále
• Efektivní zpracování bioodpadu v Jihlavě
• Výlet do Babiččina údolí