Antonín Dvořák a jeho tvorba

Jsou určitá srovnání - Češi mají svoji Rusalku (A. Dvořák), Rusové Sadka (Rimskij-Korsakov), Češi mají Libuši (B. Smetana), Rusové Borise Godunova (M. Musorgskij). Tedy opery pohádkové, opery slavnostní. Mohli bychom pokračovat, sledovat historii, mytologii, lidové motivy atd. Mohli bychom sledovat literární předlohy, v tomto případě můžeme tuto souvislost rozšířit ještě o další článek řetězce, totiž filmovou podobu námětu.

Distanční výukový kurz se zaměřoval na seznámení s dalšími skladateli klasicko-romantické syntézy - Petrem Iljičem Čajkovským, Antonínem Dvořákem a Camillem Saint-Saënsem. Patří sem P. I. Čajkovskij, C. Franck, A. Dvořák, C. Saint-Saëns, E. Grieg a další. Oba kompoziční směry se v této době vyvíjely paralelně, doplňovány ještě hudbou realismu (Bizet, Musorgskij) a národních škol.

V této kapitole bude bližší pozornost věnována dalším klíčovým postavám klasicko-romantické syntézy, kterými byli P. I. Čajkovskij, A. Dvořák a C. Saint-Saëns. Ti patří rovněž do romantických národních škol (ano, v jistém slova smyslu i Saint-Saëns, protože jeho skladby mají klasickou francouzskou vytříbenost a formální čistotu, které jsou poznávacími znaky francouzské hudby již od 17. století). Národním skladatelem se stal v Itálii také Verdi, kterého můžeme do klasicko-romantické syntézy rovněž počítat.

V rámci a dosahu působili skladatelé rozličných stylových tendencí. Byla to programní hudba, neprogramní (absolutní) hudba, hudební realismus (byl zastoupen poměrně málo) a národní školy. K národním školám mohli náležet všichni skladatelé bez ohledu na svůj vyjadřovací způsob.

Skladatelé, kteří měli největší posluchačský ohlas (A. Dvořák, P. I. Čajkovskij, E. Grieg, ve své době ve Francii také C. Saint-Saëns) šli tzv. „zlatou střední cestou“. Stylizovanou i méně stylizovanou (realistickou) národními prvky, které byly pro hudebně vyspělé země (Německo, Francie, Itálie, Anglie) nějakým způsobem nové a zajímavé (Čajkovskij, Dvořák, Grieg). Novoromantika B. Smetanu nebo ještě kompromisnější zástupce „zlaté střední cesty“ A. Dvořáka, P. I. Čajkovského a E. Griega, všechny tři excelentní reprezentanty klasicko-romantické syntézy.

Čtěte také: Cyklus Antonína Dvořáka

Již výše bylo řečeno, že za národního skladatele můžeme považovat také např. C. Saint-Saënse, patří sem ze stejného důvodu i C. Franck, ale národním skladatelem je zrovna tak novoromantik R. Wagner, a to hlavně kvůli německým či germánských námětům svých vrcholných oper, jakož i jeho italský rival G.Verdi, jehož opery se staly v 19. století symbolem boje Italů za národní svobodu a samostatnost.

Antonín Dvořák (1841-1904) se narodil poblíž Prahy, v Nelahozevsi u Kralup nad Vltavou, v rodině řezníka. Malý Antonín se učil hrát na housle, jeho prvním hudebním pedagogem byl varhaník Josef Spitz, který zastával místo učitele v nelahozevské jednotřídní škole. Otec si plánoval, že svému nejstaršímu synovi Antonínovi jednoho dne předá živnost. Protože Nelahozeves se nacházela poblíž jazykové česko-německé hranice a němčina tehdy byla rozšířena také v Praze a v celých Čechách, stejně jako na Moravě, byl mladý A. Dvořák v r. 1853 poslán k příbuzným do Zlonic, kde se měl naučit německy.

Ve Zlonicích se stal jeho učitelem kantor Anton Liehmann, který měl kapelu složenou z místních hudebníků a mladého Dvořáka vzdělával ve hře na housle, violu, klavír, varhany a v generálbasu. Mezitím se do Zlonic za Antonínem přistěhoval zbytek rodiny a otec Dvořák si tam pronajal hostinec. Protože se otci zdálo, že Antonín v němčině příliš nepokročil, poslal ho v r. 1854 do České Kamenice, která navzdory svému jménu ležela již na převážně Němci obydleném území pohraničních Čech.

V létě 1855 se A. Dvořák vrátil do Zlonic, kde se jeho rodině příliš nedařilo a zdálo se proto, že povolání řezníka chlapce nemine. Antonín ale mezitím opět docházel k Liehmannovi, zastupoval ho v kostele u varhan a hrával v jeho kapele. A právě A. Liehmann nakonec přesvědčil Dvořákova otce, spolu s Antonínovým strýcem Zdeňkem, aby svému hudebně nadanému potomkovi nebránil a umožnil mu odejít do Prahy, kde by mohl hudbu studovat pod odborným vedením.

Tak se A. Dvořák v r. 1857 dostal na pražskou varhanickou školu, kde vyučovali např. Fr. Blažek hudební teorii, Jos. Förster (otec pozdějšího slavného skladatele Jos. Bohuslava Foerstra) hru na varhany a Jos. Leopold Zvonař zpěv. Při školních studiích A. Dvořák jednou týdně hrával na violu v orchestru Jednoty sv. Cecílie, kde poznal hudbu R. Schumanna a R. Wagnera, a díky svému spolužáku ze školy, Karlu Bendlovi, mohl u klavíru zkoumat orchestrální partitury pocházející z Bendlova hudebního archívu.

Čtěte také: Soběslavské odpadkové koše

Protože Dvořákův otec již nemohl syna finančně podporovat, musel si Dvořák syn přivydělávat na chudé živobytí soukromými hodinami. V r. 1859 ukončil varhanickou školu s výborným vysvědčením a připojená poznámka ředitele školy Josefa Krejčího dodává: „Výborný, ale spíše praktický talent. Praktické vědomosti a znalosti zdají se býti jeho snahou.“

V následujících letech bylo Dvořákovým hlavním zaměstnáním hraní na violu v kapele Karla Komzáka, jejíž repertoár se skládal z taneční a zábavné hudby, vedle toho také soukromě vyučoval hru na klavír. Jeho žačkami se staly i sestry Čermákovy, dcery úspěšného pražského zlatníka - starší Josefína, pozdější známá divadelní herečka, a mladší Anna, která výborně zpívala. Přestože se Dvořák nejprve zamiloval do Josefíny, nakonec se v r. 1873 oženil s Annou. Josefína se v r. 1877 vdala za pokrokového hraběte Václava Roberta z Kounic, který se tak stal Dvořákovým švagrem. Na Kounicově zámečku ve Vysoké u Příbrami později Dvořákova rodina trávila své dny odpočinku a A. Dvořák tam rád komponoval.

Od r. 1862 začala Komzákova kapela hostovat v nově otevřeném Prozatímním divadle, do něhož později přešla. Kapelníkem orchestru Prozatímního divadla se stal v r. 1866 Bedřich Smetana a Dvořák hrál následujících 5 let jako operní violista pod jeho vedením. Účinkování v orchestru Prozatímního divadla Dvořák ukončil v r. 1871, aby se mohl naplno věnovat komponování. To sice zahájil již zhruba o deset let dříve, jako dvacetiletý, ale své skladby zatím veřejně neuváděl.

Jejich tvorbou se však odborně zdokonaloval a připravoval na své příští skladatelské úkoly. Stylově se v onom období vyrovnával s novoromantismem F. Liszta a R. Wagnera. Mezi Dvořákovými ranými kompozičními pokusy byly komorní skladby, první dvě symfonie, opera Alfréd (byla psána na německé libreto básníka Th. Körnera a za Dvořákova života zůstala neprovedena), první verze opery Král a uhlíř (byla dokončena r. 1871, na podzim 1873 studována pod Smetanou v Prozatímním divadle, pro obtíže vokální složky ale odložena) a písňový cyklus Cypřiše, inspirovaný láskou k Josefíně Čermákové.

Vedle komponování se A. Dvořák v létech 1874-1877 věnoval také hře na varhany v pražském kostele sv. Vojtěcha. V této době se na mladého českého skladatele Dvořáka neusmálo štěstí pouze v lásce, ale také ve hmotné oblasti, při udělení rakouského státního stipendia 400 zl., které Dvořák obdržel pětkrát za sebou (1875-1879). Stalo se tak zásluhou komise, v níž zasedal v r. 1874 (při rozhodování o prvním stipendiu) mj. hudební kritik, estetik a publicista E. Hanslick, v r. 1875 již také Johannes Brahms.

Čtěte také: Antonín Dvořák: Příroda

Průlomovým skladatelským dílem Antonína Dvořáka se stala kantáta Hymnus pro smíšený sbor a orchestr, složená na text části básně V. Hálka Dědicové Bílé hory a poprvé uvedená 9. 3. 1873 v pražském Novoměstském divadle. Při premiéře zpívali a hráli členové pražského českého a německého divadla. Od tohoto okamžiku se datuje Dvořákův neustálý společenský a s tím související hmotný vzestup, vyvolaný vzrůstající kvalitou jeho neustále přibývajících kompozic a jejich veřejnými úspěchy. a které vzbudily Brahmsův zájem. Tím byl položen základ k příští spolupráci Dvořáka a Simrocka a také k přátelství Dvořáka s Brahmsem.

V letech 1875-1877 se manželům Dvořákovým narodily 3 děti, ale za různých okolností zakrátko zemřely. Tyto rodinné tragédie patrně Dvořáka vyprovokovaly k vypracování konečné orchestrální verze duchovního oratoria s latinským církevním textem Stabat mater (Stála matka), pojednávajícím o utrpení Panny Marie, která stojí pod křížem a vidí na něm umírat svého syna Ježíše. Dvořák orchestrální partituru Stabat mater dokončil v listopadu 1877 (již v r. 1876 vytvořil kratší verzi kompozice s klavírním doprovodem).

V roce 1884 se Dvořák vydal na svou první z celkově devíti cest do Anglie, aby v londýnském Royal Albert Hall dirigoval své oratorium Stabat mater (poprvé v Anglii zaznělo ve stejném koncertním domě již o velikonocích předchozího roku 1883). V roce 1885 Angličané uslyšeli na hudebním festivalu v Birminghamu Dvořákovu kantátu Svatební košile a v londýnské premiéře sedmou Symfonii d moll, psanou na zakázku londýnské Filharmonické společnosti, která v červnu 1884 jmenovala Dvořáka svým čestným členem. Další velké dílo, premiérované v Anglii, napsal Dvořák pro hudební festival v Leedsu, kde bylo v říjnu 1886 uvedeno za řízení skladatele oratorium Svatá Ludmila (Dvořák pak kompozici na témže zájezdu dirigoval ještě dvakrát v Londýně). Rovněž v Anglii měla premiéru Dvořákova duchovní díla Requiem (1891 v Birminghamu za řízení skladatele) a Mše D dur (1893 v Londýně).

Dvořákovy skladby se po anglických úspěších hrály i ve Vídni a v Německu s těmi nejlepšími dirigenty (H. v. Bülow, H. Richter, A. Nikisch). Dvořák byl zván a jezdil na různá místa v Čechách a na Moravě a také za hranice Rakouska-Uherska, mj. do Ruska (1889, Moskva a Petrohrad). V r. 1890 přijal Dvořák po prvotním odmítnutí a následném několikaměsíčním váhání profesuru skladby na pražské konzervatoři, kde byl mezi jeho žáky jeho budoucí zeť Josef Suk, později také Vítězslav Novák. V témže roce se stal Dvořák řádným členem České akademie věd a umění, o rok později mu byly předány čestné doktoráty univerzit v Praze a Cambridge.

V letech 1892-1895 byl A. Dvořák ředitelem konzervatoře v New Yorku a pod dojmem hudebnosti amerického prostředí byly skládány některé jeho nejznámější skladby - devátá a poslední Dvořákova symfonie e moll „Z Nového světa“, smyčcový kvartet „Americký“, violoncellový koncert h moll, kantáta Te Deum, Biblické písně. Hudba komponovaná v Americe (nebo pro Ameriku, což je případ kantáty Te Deum) má zvláštní ráz, ovlivněný Dvořákovou snahou o absorbování prvků severoamerické černošské a indiánské hudby. Výrazný je přitom podíl tzv. anhemitonické (tj. bezpůltónové) pentatoniky.

Po definitivním návratu z USA Dvořák vyučoval opět na pražské konzervatoři, ve skladbě se začal překvapivě věnovat programní hudbě a vytvořil soubor čtyř symfonických básní podle K. J. Erbena. V posledním období Dvořákovy tvorby vznikly opery Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Dvořákovo dílo pozvedlo českou hudbu na mezinárodní úroveň především v symfonickém žánru a v duchovní, také v komorní hudbě. A. Dvořák je spolu se Smetanou a Fibichem zakladatelem české národní hudby. Jeho síla je ve spontánní, bezprostřední hudebnosti a v bohaté invenci, srovnatelné s nápaditostí F. Schuberta. Bohatství Dvořákovy invence je ohromující, zarážející je také jeho odvaha, sebevědomí, mnohotvárnost myšlenek a instrumentační nápaditost, se kterými se projevuje již od svých prvních dochovaných skladeb, např. v první symfonii c moll „Zlonické zvony“ (1865).

Dvořákova geniální schopnost rozepsat orchestrální hlasy tak, aby vznikl zvukově barevný ohňostroj nebo krásná poetická malba, ho řadí po bok Berliozovi, Rimskému-Korsakovovi, R. Straussovi a G. Puccinimu, kteří prosluli jako skvělí evropští romantičtí skladatelé-instrumentátoři. Přestože část Dvořákových oper nedosahuje světové úrovně, na které stojí jeho nástrojová hudba, vše vynahrazuje vynikající Rusalka, Jakobín a Čert a Káča.

A. Dvořák mnohokrát ve svém životě dokázal, že přes veškeré mezinárodní uznání, které získal, mu osud českého národa a jeho kultura nebyly nikdy cizí a cítil se být nikoli Rakušanem, ale Čechem. Ve 20. století však historik a muzikolog Zdeněk Nejedlý, s přitakáváním některých dalších osobností české hudební vědy (Otakar Zich, Josef Bartoš, kupodivu i skvělý Vladimír Helfert), u Smetany vynášel umění tvořit českou národní a přitom moderní hudbu, zatímco u Dvořáka kritizoval nedostatek těchto schopností.

Smetana a Dvořák se ve skutečnosti svým hudebním dílem skvěle doplnili a dokázali spolu s Fibichem, Foersterem, Sukem a Novákem, vzápětí posíleni Janáčkem, navrátit české hudbě nejvyšší kvalitu, která se z ní po slavné éře 18. století během následující první poloviny 19. stol. pomalu vytrácela. Antonín Dvořák jedinečným způsobem navázal na své předchůdce, hudebníky z českých zemí dřívějších staletí, kteří často hledali svůj chléb v cizině a byli jí pozitivně ...

tags: #imslp #Dvořák #Z #přírody #rozbor

Oblíbené příspěvky:

• Obiloviny z ekologického zemědělství
• Průvodce pro sběr odpadků a ochranu přírody
• Negativní vliv dopravy: Hluk a emise
• Problémy životního prostředí v JV Asii
• Inspirace přírodou pro dětský pokoj