Je to proti Bohu i proti přírodě? Filozofická reflexe víry

Setkání a střetávání křesťanství s myšlenkovým světem řecko-římské antiky je jednou z nejvíce strhujících událostí světových dějin. Jde o událost časově nadmíru rozlehlou, přímo obrovskou, neboť dodnes neskončila, i když mnoho známek nasvědčuje tomu, že se už vskutku chýlí ke konci. Přes tuto nesmírnou časovou dimenzi není ona událost bez hlubokého zázemí v minulosti; naopak je založena a nesena mnohem starším setkáním určitých tradic starého Izraele nejen s některými podobami řecké filosofické myšlenky, ale zejména ostře vedeným duchovním zápasem se světem mýtu.

Otázkou ještě mnohem přitažlivější je však budoucnost, jež se otvírá dnešním snahám o uzavření eónu, v němž každá lidská myšlenka byla ve svém jádru poznamenána metafyzickým, předmětným myšlením. To všechno staví před myslícího člověka současnosti celou sérii úkolů, které nelze obejít. Ke zcela zvláštní situaci dochází tam, kde tímto myslícím člověkem dneška je věřící křesťan.

Není málo lidí, kteří se domnívají, že k takové personální unii z podstaty věci nemůže dojít. Podobný názor nemusí mít vždy nejvulgárnější formu a nemusí jej zastávat jen odpůrce křesťanství. A přece vyvěrají i jemnější a nejjemnější podoby přesvědčení o rozpornosti, neslučitelnosti či alespoň mimoběžnosti vědy a víry, rozumu a zjevení, filosofie a theologie atd. ze základního a takřka katastrofálního omylu.

Předpokládají totiž jako samozřejmost, že oba partneři v příslušných dvojicích jsou něčím jednou provždy daným, co se tudíž v podstatě nemění (i když má rozmanité podoby) a o čem lze proto vyslovovat nadčasové soudy. Nic není přesvědčivějším dokladem statického, vpravdě metafyzického myšlení než takový předpoklad. O metafyzickém myšlení opravdu platí, že zůstává v nepřekročitelném rozporu s orientací víry; povýšit však tento dějinný soud, toto dějinné rozpoznání na rovinu absolutní, nadčasové, mimodějinné platnosti znamená vypadnout ze základní nasměrovanosti křesťanské víry.

Jestliže však věřící křesťan zůstává věřícím křesťanem a nevypadne z tohoto životního zaměření, a jestliže shodou okolností je filosofem profesionálně anebo filosofuje mimoprofesionálně (to činí např. každý vědec, který chce a usiluje vědět, co to vlastně dělá, když pracuje vědecky), bude nutně veden k dvojímu: bude chtít podrobit filosofické reflexi nejenom svou profesionální odbornost, ale také své křesťanství, svou víru; a zároveň bude usilovat o to, aby sjednotil, integroval svůj život, aby se nemusel uchylovat do zvláštního světa či dokonce ghetta ani jako věřící křesťan, ani jako vědec a filosof.

Čtěte také: Příroda a krevní tlak

Tato osobní situace jednotlivého vědce a filosofa však má svou dějinnou obdobu. Také křesťanská církev, když se setkala s filosofií, nutně se jí chopila jako prostředku, jímž by se vyslovila, tj. jímž by vyslovila své svědectví, ale jímž by se zároveň pokusila uchopit sebe samu, porozumět si v tomto novém prostředí přesných pojmů a důsledné, systematické argumentace; teprve když byla filosofie povolána k tomuto úkolu, mohlo se ukázat, v čem je její vhodnost a v čem nevhodnost.

Křesťanská církev proto nutně musela usilovat o to, aby filosofie dosáhla podoby, v níž by se její vhodnost k onomu úkolu ukázala jako zvláště veliká. Je historickým faktem, že tato křesťanskou církví adaptovaná filosofie se vposledu ukázala být čímsi novým, jiným než dosud, dokonce tak jiným, že začala být - a právem - považována za něco jiného než filosofie, za něco, co má své místo vedle filosofie a co má pro církev význam větší a základnější než filosofie.

Od té doby stojí theologie v ustavičném a z podstaty věci nezbytném rozhovoru s filosofií; důsledkem tohoto po věky trvajícího rozhovoru, který ovšem prošel nejrůznějšími peripetiemi, došlo k velmi pozoruhodným vnitřním proměnám nejen vztahu theologie k filosofii, ale zejména též vztahu filosofie k theologii. Postupně se totiž stalo i pro filosofii nezbytím, zabývat se nejen theologií jako partnerem v dialogu (ve sporu, v polemice atd.), ale také její „věcí“, tj. tím, k čemu se theologie vposledu vztahuje jako k svému tématu, a tím, z čeho vposledu vychází jako ze základu, v němž vždy znovu hledá a nachází své zakotvení.

Rozhovor mezi theologií a filosofií se ukazoval být oboustranně stále významnějším; dnes není ani jediného významného theologického objevu, ani jediné základní theologické myšlenky, které by mohla filosofie beztrestně nedbat, právě tak jako theologie jen ke své největší škodě může na nějaký čas nedbat situace, jaká se vždy znovu utváří v oboru filosofie.

Přes uvedenou stále narůstající vzájemnou vázanost obou myšlenkových disciplín ovšem nejenže nedochází k sbližování, ale dokonce se v některých případech zdá napětí a bytostná odlišnost mezi filosofií a theologií oboustranně narůstat. V každém případě lze otázku eventuální konvergence theologie s filosofií a filosofie s theologií považovat přinejmenším za prostoduše předčasnou, ne-li za zcela nevěcnou. Předpokládáme-li však i do budoucnosti ještě nadlouho trvající rozhovor mezi oběma, musíme připustit, že dojde dříve nebo později k situaci, v níž rozdílnost mezi způsobem myšlení filosofie na jedné straně a theologie na straně druhé (přičemž ovšem nemůžeme zanedbávat obrovské rozdíly mezi různými pokusy v rámci každé z obou disciplín) už docela zjevně nebude moci být převáděna na rozdílnost jejich tematiky.

Čtěte také: Cesta k udržitelnosti

Již dnes jsou četná témata filosofii i theologii společná. Vzniká proto otázka, zda už dnes nelze zaměřit pozornost filosofie na některé z témat pro theologii naprosto základních, takřka konstitutivních. Naše zkoumání má být takovým pokusem o filosofický přístup k tématu, jež náleží tradičně do oboru theologie.

Nezbytnost podrobit zásadnímu zkoumání i sám projekt tohoto pokusu vyplývá nejen z okolnosti, že mnoho, snad většina theologů je přesvědčena o nepatřičnosti takového podniku, ani že řada i velmi vážných a hlubokých filosofů vylučuje jinou interpretaci víry z hlediska filosofie, než je přístup zásadně „zvenčí“, tj. vycházející odjinud než z víry.

Filosofie chce a musí chtít vědět, co vlastně dělá, když klade tu či onu otázku, když ji zodpovídá tím či oním způsobem, když volí pro své zkoumání to či ono téma. A právě proto musí být hotova vždy znovu přezkoumat i nejobecnější rámec každého svého jednotlivého zkoumání tedy přezkoumat rozvrh onoho nesamozřejmého podniku, jímž je zjišťování možnosti u nosnosti filosofické reflexe víry.

Je jen pochopitelné, že bude vždy věnovat patřičnou pozornost také theologickým interpretacím svého počínání, ať už pozitivním či negativním, pokud budou umět ukázat na něco, co má i filosofickou relevanci. Filosofie, která se bude chtít stát prostředkem reflexe víry, ovšem bude muset respektovat theologii ještě v jiném směru. Dosavadní odborná theologická práce přinesla řadu výsledků, kterých filosofie nejenom může, ale velmi často musí použít.

Vždycky ovšem zůstává filosofii úkol, jehož se nemůže vzdát a jejž nemůže obejít: interpretovat filosoficky každý výsledek jiné odborné disciplíny, aby bylo uvedeno do plného světla jak to, co tento výsledek přesně znamená, tak i způsob, jak se k němu dospělo, principy a východiska, na nichž je odborný postup k takovému výsledku založen, a konečně také všechny významné okolnosti filosofické recepce takového výsledku.

Čtěte také: Výzvy v boji proti plastům

To všechno představuje neobyčejně složité pletivo myšlenkových postupů, jehož prosvětlení znamená práci velmi nesnadnou a v jistém smyslu nikdy definitivně neskončenou a dokonce vůbec neukončitelnou. Metodicky je proto nejen přípustné, ale dokonce jedině možné postupovat intenzivním sledováním jednotlivých, i když jen relativně samostatných aspektů, a teprve dodatečně je doplňovat aspekty jinými či konfrontovat je s nimi.

Předložená práce si naprosto nečiní nárok na vyčerpání tématu a chce zůstat jen příspěvkem k budoucímu celkovějšímu řešení; nicméně nechce ponechat položenou otázku zcela nevyřešenou. To znamená, že jí nepůjde jen o předběžná zkoumání, ale zároveň a de facto hlavně o praktické provedení důkazu, že postup naznačeným směrem je možný, nosný a legitimní - alespoň v tom rozsahu, jaký odpovídá možnostem takové nevelké studie, jako je tato.

Filosofie jako principiální reflexe

Na počátku našeho uvažování stojí zdánlivě zcela oprávněná a logická otázka: co to je filosofie? Přezkoumáním povahy této otázky a kontextu, v němž má smysl (tj. v němž jedině má smysl), dospějeme ovšem nejenom k přesvědčení, že tato otázka nestojí ani zdaleka tak samozřejmě na počátku celého postupu, že její logičnost není zdaleka tak neproblematická a že zejména její jednoduchost a takřka prostota jen zakrývá skutečnou propastnost základního tázání, z něhož otázka v dané podobě vyrůstá, ale objevíme zároveň několik rovin, které musíme v dané otázce rozlišit, a dokonce celé hnízdo od sebe se lišících problémů, jež musí být rozeznávány. Naznačme jen některé z nich.

Přihlédneme-li tedy blíže k otázce, co to je filosofie, prozkoumejme nejprve, kdo se tu vlastně táže. Nejde ovšem o nahodilou osobu, ale o její kompetenci. Která odborná disciplína je svou nejvlastnější tematikou povolána k tomu, aby tuto otázku postavila a aby ji eventuelně potřebným směrem precizovala? Mluvíme o disciplíně, protože zajisté není pochyb, že obecné mínění či tzv. zdravý rozum potřebnou kompetenci postrádají.

Otázka „Co to je filosofie?“ sugeruje, že jejím „před-mětem“ je filosofie, tj. že filosofie je jejím předmětem, a že tedy jak sama otázka, tak každá odpověď na ni zůstává a musí zůstat mimo sféru filosofie. Martin Heidegger např. výslovně uvádí, že tehdy, když se tážeme, co to je filosofie, mluvíme „o“ filosofii a zůstáváme tak zjevně na stanovisku, které je nad filosofií a tedy mimo ni. Podobnou myšlenku, byť byla zasazena do jiného kontextu, najdeme také u Rádla: smysl filosofie je nutno odůvodniti něčím, co stojí nad ní.

Posun otázky po tom, co to je filosofie, k otázce jejího smyslu a zdůvodnění není tak radikální, jak se na první pohled zdá. Filosofie usiluje o smysluplnost, o vhled do smysluplných souvislostí, podstatně se vztahuje k smyslu; proto každé myšlení a každé vyjádření o filosofii musí s tímto vztahem vážně počítat a musí být z podstaty věci myšlením i o tomto smyslu a vyjádřením k němu.

Heideggerově i Rádlově myšlence je společné to, že postulují mimofilosofickou instanci, která je nezbytná pro přístup k filosofii vcelku. Nechceme a nepotřebujeme zkoumat, odpovídají-li tyto do jisté míry nahodilé resp. nahodile vytržené výroky celkovému Heideggerovu nebo Rádlovu pohledu či nikoli. Nechceme se na tomto místě zabývat ani tím, jakého druhu je instance, o niž tu jde u Heideggera nebo u Rádla. Spíše se podíváme na instance, které jsou více nasnadě a na něž spíše mířila naše otázka: kdo se tu ptá na to, co to je filosofie?

Nejzřetelněji vystupuje nedostatek kompetence k podobnému tázání u přírodních věd. Ani fyzika, ani chemie, ani biologie se nemohou odborně ptát, co to je filosofie, protože filosofie se bytostně vymyká z oblasti toho, co dovedou odborně tematizovat. Naproti tomu duchovědy či společenské vědy jsou na tom lépe, neboť se s filosofií ve svém odborném světě (tj. v rámci universa své vymezené odbornosti) skutečně setkávají; psychologie může sledovat psychologický aspekt filosofické tvorby, může se pokoušet o typologii filosofických soustav z psychologického stanoviska, může se (jako v klasickém případě Jaspersově) pokusit o psychologické zpracování forem světonázorů, které sice s vlastní filosofií nemohou být ztotožněny, ale které bez filosofie nejsou v dané podobě možné; podobně může sociologie zjišťovat vazby mezi určitými druhy či typy filosofií a jejich odvozenin a mezi určitými sociálními skupinami nebo určitými kulturně-civilizačními formacemi atd.

Historie může vypsat dějinné proměny filosofie právě tak dobře jako dějiny kteréhokoli jiného jevu v rámci lidských dějin. Tyto disciplíny mohou přinést nejeden zajímavý a podnětný příspěvek k poznání některých aspektů filosofie, ale ve své práci jsou přímo odkázány na určité pojetí toho, co to je filosofie, aniž by náleželo do jejich kompetence toto pojetí překontrolovat nebo prověřit. Jinými slovy: tyto disciplíny jsou nuceny se tázat, co to je filosofie, ale mohou tak činit pouze neodborně; zejména pak nejsou s to sledovat předmět této otázky jako celek.

Tyto disciplíny nejsou s to svými vlastními prostředky zajistit věcnost otázky po filosofii, ani věcné předpoklady jak jejího položení, tak zodpovězení. To ovšem nikterak neznamená, že filosofická problematika je všem těmto odborným vědám čímsi cizím, a dokonce snad vnějším; pravý opak je pravdou. Ani jediná vědecká disciplína se neobejde bez filosofických prvků, ano bez filosofického základu.

tags: #je #to #proti #bohu #i #proti

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro koupelnu
• Emisní normy v ČR
• Velkoobchod s odpady v Karolince
• Chiptuning Nissan Micra K13
• Tipy pro zábavu v lese