Klimatické optimum holocénu: Charakteristika

Holocén (8 300 před naším letopočtem po současnost) je obdoba doby meziledové (interglaciál). Dělí se na 7 různých období podle klimatických výkyvů.

Periodizace holocénu

Holocén se dělí na následující období:

• Preboreál (8 300 - 6 800 BC)
• Boreál (6 800 - 5 500 BC)
• Starší atlantikum (5 500 - 4 000 BC)
• Mladší atlantikum (4 000 - 2 500 BC)
• Subboreál (2 500 - 800/500 BC)
• Starší subatlantik (800/500 BC - 6. až 13. století n. l.)
• Mladší subatlantikum (6. až 13. století n. l. - současnost)

Preboreál (8 300 - 6 800 BC)

Preboreál je první postglaciální období a v časové chronologii zaujímá období od 8 300 do 6 800 BC (let před naším letopočtem). Vzhledem k předchozímu mladšímu dryasu nastalo oteplení a mírné zvlhčení s průměrnými teplotami až o 5 °C nižšími než dnes. Klima bylo ještě kontinentální. Začaly tát horské i kontinentální ledovce, čímž se uvolnilo značné množství vody. Pro vegetaci, hlavně dřeviny, to znamenalo podstatnou změnu podmínek ve smyslu jejich zlepšení.

Dochází k silnému rozvoji nelesních vegetačních pásů a z refugií se šíří z nížin do vyšších poloh vegetační pás Pulsatilla spolu s Pinus sylvestris a prvky vegetačního pásu Larix-Pinus cembra včetně Pinus mugo. Lesy měly charakter dnešní borobřezové tajgy, byly složeny z Pinus sylvestris, Betula pubescens, Betula alba, Populus tremula, Juniperus, Salix, Sorbus. Ještě značný výskyt měla Betula nana, Vacciniaceae a Ericaceae. V karpatské oblasti se začaly šířit porosty Larix a Pinus cembra, ale byly zastaveny šířícím se smrkem z předpokládaných glaciálních refugií. Vedle klimatických podmínek se jako diferenciační činitelé vegetace uplatňovala různá geologická podloží ještě v podmínkách nevytvořených půd. Na konci tohoto období se už zcela ojediněle objevují Corylus, dále Quercus a Ulmus. přehledná a lehce prostupná.

Boreál (6 800 - 5 500 BC)

Boreál zaujímá období od 6 800 roků do 5 500 roků BC. Došlo k dalšímu oteplení klimatu. Názory na výši vodních srážek jsou dosud nejednotné, ale léta jsou suchá a podnebí má kontinentální ráz. Průměrné roční teploty jsou až o 2 až 3 °C vyšší než dnes. V nížinách na spraších si upevnila svoje postavení step. Dřeviny posunuly hranici svého vertikálního rozšíření do hor.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Do borových lesů se šířila Corylus jako předvoj lesního vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Líska je charakteristickou dřevinou boreálu a v horách pronikla daleko za svoji dnešní hranici. V tomto období začíná být více zastoupen smrk z vegetačního pásu Picea. Smrk se k nám začal šířit ze svých refugií z oblasti Vysokých Tater a z východních předhoří Alp. Od jihu k nám pronikal stále více vegetační pás Quercus-Tilia-Acer se svými prvky Quercus, Ulmus a později Tilia. Lesy tohoto typu dosahovaly do 300 - 400 m n. m. Rovněž se k nám šířila na vlhké ekotopy Alnus. Smíšené listnaté porosty však neměly ještě větší rozšíření.

K původním dřevinám (Pinus sylvestris, stromová Betula a Alnus) přistoupily druhy klimaticky náročnější jako Quercus, Ulmus, Tilia, Acer, v určitých oblastech hlavně Corylus. Otevřené formace tundry, lesotundry a chladné stepi ustupovaly, avšak mnohé elementy přežívaly na extrémních stanovištích jako byly rašeliniště, písečné přesypy, skalní biotopy, stanoviště po polomech apod. Krajina byla lesnatá, mnohde stále dominoval Pinus a hojná byla i Betula. Expanze dřevin klimaticky, hydrologicky a pedologicky náročnějších byla velmi rychlá. Tyto dřeviny tvořily základ budoucích smíšených doubrav.

Starší atlantikum (5 500 - 4 000 BC)

Starší atlantikum zaujímá období od 5 500 roků do 4 000 roků BC. Proti suchému boreálu došlo ke značnému zvlhčení klimatu, srážky byly bohatší až o 60-70 % a průměrná roční teplota byla vyšší až o +3 °C než dnes. Podnebí mělo oceánický charakter. Pylové analýzy na celém území státu ukazují na vyloženě lesní vegetaci. V dřevinné skladbě se vyskytoval Quercus, Ulmus, Fraxinus, Tilia a Acer z vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer.

Tyto smíšené listnaté lesy, jejichž jednotlivé druhy snášejí větší zastínění než Pinus a Corylus, pronikaly kompetičně do jejich světlých porostů, vzniklých v předchozím období. Pinus spolu s vegetací vegetačních pásů Pulsatilla, Stipa a mediteránní horské stepi vytvářely reliktní ostrovy a enklávy v stupni listnatých lesů na ekotopech, které nemohl tento les osídlit. České a moravské černozemní oblasti. Postupně se tyto plochy lesostepi a stepi zmenšovaly ve prospěch listnatého lesa, ale jeho postup v nížinách byl asi kolem roku 4 500 před n. l. postupně zastaven osídlením těchto nelesních ploch neolitickým lidem zabývajícím se zemědělstvím. Od této doby se datuje v našich územích soustavné působení člověka na les.

V horských polohách se značně rozšířil vegetační pás Picea rovněž na úkor borových a lískových porostů a vytvořil společnou hranici se smíšeným listnatým lesem v nižších polohách vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Na této hranici se stýkal Quercus petraea (dub zimní) se Picea. Smrk se vyskytoval v tomto období na mnoha lokalitách ve velmi nízkých nadmořských výškách, a to buď v nesmíšených porostech, nebo spolu s Quercus robur (dub letní), který jako jediná listnatá dřevina (kromě Alnus) v těchto polohách mohl snášet vysoké zamokření půd.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

V závěru atlantiku se pak vytvořila tato vegetační stupňovitost: v nižších polohách se vyskytovaly zmenšené plochy stepí a lesostepí přeměňované člověkem na zemědělskou půdu. Výše až do hor se vyskytoval stupeň smíšených doubrav ještě bez habru, a ty v horách přecházely ve smrkový vegetační stupeň, nad jehož horní hranici se formoval klečový vegetační stupeň. V karpatském území se vyskytovali u horní hranice lesa navíc Larix a Pinus cembra. Modřín však často rostl spolu s klečí i níže na skalnatých a suťových místech, která nemohl osídlit smrk. Kleč zaujímala i rašelinné plochy ve stupni lesů. Na styku vegetačního stupně smíšených doubrav se smrkem se vytvořil na paludifikovaných lokalitách smíšený dubovo-smrkový vegetační stupeň s četnými, později reliktními výskyty smrku i v nejnižších polohách.

Mladší atlantikum (4 000 - 2 500 BC)

Mladší atlantikum je období 4 000 roků až 2 500 roků BC. Horní hranice lesa začínala ustupovat, ale byla v průměru ještě o 200-300 m výše než dnes. Vegetační stupňovitost se uchovává jako v mladším atlantiku. Pinus a Corylus byly výrazně na ústupu. Ve smíšených doubravách ustupoval Ulmus a Tilia a více se objevoval Fraxinus.

Asi uprostřed mladšího atlantika došlo k mohutné imigraci vegetační pásu Fagus-Abies. Tento vegetační pás k nám pronikl od jihozápadu jako klín mezi vegetaci pásu Picea v horských polohách a pásu Quercus-Tilia-Acer v nižších polohách v podmínkách snižující se horní hranice lesa. Imigrací vegetačního pásu Fagus-Abies se vytvořily v našich územích ke konci staršího atlantika v podstatě vegetační stupňovitost tak, jak ji známe dnes.

Dubovo-smrkový vegetační stupeň v hercynskosudetském území v polohách, kde se vyskytuje dnešní bukový vegetační stupeň, se přeměnil imigrací jedle snášející zamokření v dubovojehličnatý vegetační stupeň. Na nejchudších ekotopech se pak mohla udržet v tomto vegetačním stupni i reliktní borovice. Od nížin do hor se vyskytují vegetační stupně dubový, bukovo-dubový, dubovo-bukový, bukový a dubovojehličnatý, jedlovobukový, smrkovo-bukovo-jedlový, smrkový a klečový.

Středoevropská krajina dosáhla v atlantiku svého maximálního holocenního zalesnění. Podle Jankovské (1997a) teplé klima umožnilo rozvoj dřevin a bylin citlivých na silné či pozdní mrazy. Dokazují to četné nálezy pylu Viscum (jmelí), Hedera (břečťan), Ilex (cesmína) a Taxus.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Toto období představuje přelom ve vývoji rostlinstva i celé středoevropské přírody, neboť na jeho počátku ke konci subatlantika se objevuje neolitický člověk - zemědělec, který zprvu zakládá své osady v nejúrodnějších lesostepních a stepních oblastech, později však zatlačuje lesy a vytváří odlesněnou obdělávanou oblast.

Subboreál (2 500 - 800/500 BC)

Subboreál trvá od roku 2 500 do roku 800/500 BC. Klima bylo v průměru o 1 °C až 2 °C teplejší než dnes, ale bylo suché, spíše subkontinentální. Subboreál je charakteristický prudkou expanzí Abies. Ta pronikla ve středních polohách i do míst, kde se již předtím šířil Fagus, i do nižších poloh, kde do té doby převládaly porosty smíšených doubrav. Začaly se formovat jedlo-bukové a bukojedlové porosty s podstatným podílem smrku. V pylových diagramech je možné pozorovat pokles křivky Ulmus, Quercus, Tilia, Acer, Fraxinus a Corylus. Do některých našich krajů se Abies a Fagus ani nedostaly, protože zde již působil vliv zemědělství lidí doby bronzové. Ti mohli ostatně ovlivnit i výskyt ostatních dřevin.

Subatlantikum (800/500 BC - současnost)

Subatlantikum zaujímá období od 800/500 let BC do současnosti. Starší subatlantik trvá od roku 800/500 let BC asi do roku 6. až 13.století n. l. Docházelo ke kolísaní vlhčích a sušších fází, celkově však bylo podnebí oceáničtější a poněkud chladnější než v současnosti. Zvlhčení klimatu podporovalo mohutný rozvoj vegetačního pásu Fagus-Abies, který pronikl hluboko do nižších poloh. Fagus a zejména Abies se objevovali na nejnižších hranicích svého rozšíření, kde se dnes jedle už nevyskytuje. Mohutný rozvoj smíšených bukovo-jedlových a jedlovo-bukových lesů ve vlhčím klimatu souvisel s ústupem tehdejšího osídlení člověka do nižších poloh. Šíří se i Picea a Carpinus.

Starší subatlantik spadá do mladší doby železné. Na jeho konci dochází ve střední Evropě ke stěhování národů a naše země jsou osídleny Slovany. Svobodová (1993) se ve své práci z jeskyně Býčí skála zabývala zřejmě obdobím staršího až mladšího subatlantiku. Dřeviny tvořily jen 16,5 % a převažoval pyl dřevin tvořících lemy vodních toků. Přiřazení pylové analýzy ke staršímu subatlantiku ale není jednoznačné (není zde například přítomen Fagus). Patrné byly i zbytky habrové doubravy. Z toho vyplývá, že okolí lokality bylo odlesněné, byly rozšířeny luční porosty v údolních polohách nebo stepi na skalnatých stanovištích.

Mladší subatlantikum trvá od 6. až 13. století našeho letopočtu dodnes. Nastalo zřetelné vysušení krajiny a zvýšila se poněkud kontinentalita. Zvětšil se rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými hornatinami a odlesněnými nížinami. Osídlení zpočátku vycházelo ze starého sídelního území v nižších polohách a na ně navazovalo nové osídlení pronikající až vysoko do hor (valašská kolonizace). Člověk snižoval horní hranici lesa pastvou, vypalováním a vysekáváním dřevin. Spodní hranice mladšího atlantika tedy není dána klimaticky, ale výraznými antropickými zásahy do přirozeného charakteru vegetace. V pylových diagramech z tohoto období je vidět prudký pokles pylových křivek lesních dřevin, hlavně Abies, Quercus a Picea. Na odlesněné plochy a do prosvětlených lesů se opětně šířily světlomilné dřeviny - Pinus, Betula a různé keře, např. Juniperus. O vývoji lesů z nejmladšího úseku tohoto období jsme pak informováni už na základě písemných dokladů v kronikách a archívech. Nelesní plochy byly proměněny v pastviny, louky, pole a sídliště. To je pyloanalyticky dokumentováno vzestupem pylů bylin.

Vliv klimatických změn na lidské kultury

Mnohé z nich úzce souvisí s rozvojem a zánikem lidských kultur. Velmi osobně k nám často hovoří přes propast věků, protože velké kulturní a etnické migrace od příchodu Hunů, Avarů, Turků až po Slovany, jsou velmi často svázány s klimatickými změnami.

Různá měřítka klimatických změn

Důležité je si uvědomit, že co platí v jednom měřítku, může mít opačný význam v měřítku jiném. Klimatické optimum evropského holocénu je doprovázeno zvýšenými teplotami a srážkami a také nástupem zemědělských civilizací.

tags: #klimatické #optimum #holocénu #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické krmení ovcí a koz
• Tipy na enduro zážitky
• Tipy na romantický útěk
• Využití dešťové vody
• Praktické tipy pro život