Klimatické problémy savan

Savana je termín používaný pro širší spektrum tropické vegetace - od čistě travních porostů po travnatá řídkolesí.

Klima savan je velmi teplé a je pro něj charakteristické střídání období dešťů s obdobím sucha. Teploty jsou každý měsíc vyšší než 18°C, průměrná měsíční teplota je velmi vysoká 20-28°C. Roční úhrny srážek se pohybují od 700 do 1500 mm. Měsíční srážky jsou alespoň jeden měsíc v roce nižší než 60 mm.

Půdy savan jsou obecně velmi chudé na živiny a některé prvky jako dusík jsou v půdě velmi obtížně přístupné. Traviny jsou zde obvykle mnohem vyšší než ve stepích. V druhotných vlhkých savanách dorůstají do výšky 3 až 5 m.

Převážná část oblastí považovaných dnes za savany je ovšem antropogenního původu a vznikly vypálením tropických opadavých lesů. Takto vznikly především vlhčí typy „savan“. Ty jsou dnes využívány především k zemědělství. Za pravé savany považujeme jen ty, které vznikly přirozeně a označujeme je za klimaxové savany.

Významnými zástupci fauny jsou velcí býložraví savci (slon, žirafa, antilopy atd.) pasoucí se ve velkých stádech, velké šelmy (lvi, hyeny, gepardi atd.) a rovněž zemní hlodavci. Velkým problémem je rozsáhlý komerční lov a pytlačení velkých zvířat, s nímž se v mnohých oblastech nedaří úspěšně bojovat.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Přirozeným jevem jsou zde požáry, které udržují parkový charakter savany, neboť nedovolují větší rozšíření lesa. Oheň je často (až z 98%) zakládán i úmyslně lidmi, kteří vypalují traviny za účelem rozšíření a zúrodnění zemědělských ploch a pastvin. Vypalování klimaxových savan představuje velký problém z hlediska desertifikace, na rozdíl od antropogenních savan, které díky vlhčímu klimatu jsou desertifikací ohroženy málo.

„Travnaté a savanové ekosystémy, takzvané grasslands, představují jedny z nejvýznamnějších dlouhodobých úložišť uhlíku. Napříč ztrátám jejich rozlohy v nedávné historii dnes pastevní ekosystémy zadržují podstatnou část, až 30 procent, globálního v půdě vázaného uhlíku.

Právě správné nastavení je podle něj důležité. „Nadměrná pastva, takzvaný overgrazing, ke které obvykle dochází u pastvy hospodářských zvířat, vede naopak k uvolňování uhlíku do atmosféry,“ zdůraznil Miloslav Jirků výrazný rozdíl mezi přirozenou pastvou velkých kopytníků a intenzivní pastvou hospodářských zvířat.

Pro ukládání uhlíku do půdy v rámci přirozené pastvy velkých kopytníků je zároveň klíčové, aby nebyla používána antiparazitika a další veterinární chemie. Jen trus bez obsahu toxických látek totiž rozeberou specializovaní brouci a zanesou ho do půdy. S trusem se tak do půdy vrací živiny, organická hmota která nejen zvyšuje její úrodnost, ale také její schopnost zadržovat vodu a právě uhlík.

Ochrana, a především obnova ekosystémů udržovaných velkými býložravci je proto jedním z klíčových opatření k zastavení změn klimatu. „Odhaduje se, že kolem 20 procent pastevních ekosystémů již bylo přeměněno na ornou půdu, což dosud vedlo ke ztrátě až 60 procent uhlíku vázaného v jejich půdách,“ varoval Miloslav Jirků.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Pastevní ekosystémy jsou přitom pro ukládání uhlíku důležitější než lesy nejen kvůli výrazně většímu objemu uhlíku, které jsou schopné vázat, ale také díky výrazně větší stabilitě. „Často je jako vhodný způsob boje se změnou klimatu zmiňováno zalesňování.

Pastevní ekosystémy se přitom jako úložiště uhlíku od lesů výrazně liší. Zatímco v pastevních ekosystémech je až 90 procent uhlíku deponováno v půdě, v lesích je ho většina uložena v nadzemní biomase, zejména v tělech stromů. Zatímco půda je stabilním dlouhodobým úložištěm uhlíku, lesy jsou jako jeho úložiště poměrně nestabilní.

Právě v nestabilitě lesních porostů podle něj spočívá slabá stránka zalesňování. „Lesní porosty mají tendenci uhlík vázat na kratší dobu než půda a co je důležité, mají také tendenci uhlík periodicky skokově ve velkém množství uvolňovat. Děje se to jak vlivem přirozeného vývoje lesa, tak vlivem náhlého narušení lesů, ať už požáry nebo kůrovcovou kalamitou.

Řada dřevin se navíc v souvislosti s klimatickou změnou a šířením patogenů potýká s problémy, v jejichž důsledku na celém světě dochází k chřadnutí lesních porostů a jejich destabilizaci. Zcela nežádoucí je v této souvislosti zalesňování různých typů nelesních ekosystémů.

„Bohužel právě stepi a savany bývají velmi často cílem různých zalesňovacích projektů. Tam, kde lesy nahradila výstavba lidských sídel nebo obdělávaná pole, se už obvykle lesy nemohou vrátit na své původní místo. Zalesňovací projekty se tak bohužel často zaměřují na poslední zbývající plochy, a to jsou právě různé nelesní ekosystémy včetně pastevních krajin.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Vede to nejen k dramatickému poklesu biologické rozmanitosti, ale zhoršuje se tím také celková schopnost planety vázat uhlík. Protože pastevní ekosystémy umí vázat uhlík mnohem lépe než lesy,“ upozornil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina, a navázal: „Obnova lesů má samozřejmě smyl, ale výhradně tam, kde byly lesy v minulosti vykáceny.

Odborníci také upozornili na značně nepřesné informace, které se v minulosti objevily v souvislosti s přežvýkavci. „V médiích se dostalo opakovaně pozornosti produkci skleníkových plynů dobytkem, jako důsledek činnosti jejich trávicí soustavy. V průběhu fermentace potravy v bachoru přežvýkavých dochází k emisím skleníkových plynů, a tedy i uvolňování uhlíku do prostředí, ať už jde o oxid uhličitý nebo metan.

Je však důležité upozornit, že u pasených zvířat jde o uhlík pocházející z biomasy, který by i bez jejich přispění v planetárním systému cirkuloval v důsledku nevyhnutelného rozkladu biomasy. Uhlík z biomasy uvolňovaný býložravci na pastvinách tedy není z hlediska klimatické změny absolutně žádný problém. Miliony let je v oběhu a planetární klimatický systém je na jeho přítomnost kalibrován,“ konstatoval Miloslav Jirků.

Odlišná je ale situace u velkochovů hospodářských zvířat, kde dochází ke zkrmování intenzivně pěstovaných plodin, často ve velmi vzdálených regionech. Typickým příkladem je sója pěstovaná na místě vykácených deštných pralesů, za použití umělých hnojiv vyrobených z fosilních surovin a přepravovaná přes polovinu světa na oceánských lodích se značnou spotřebou fosilních paliv, navíc produkujících obrovské množství skleníkových plynů a sazí.

Vázání uhlíku v půdě není jediným opatřením, kterým pastva velkých býložravců pomáhá s adaptací krajiny na změny klimatu. Mezi další patří zadržování vody v půdě, ale také prevence proti požárům v krajině, která vlivem veder stále více vysychá.

Omezená schopnost lesů a stromů vázat uhlík a malá stabilita jeho uchovávání ale podle ochranářů neznamená, že by se se sázením stromů mělo přestat. „Sázení stromů samozřejmě zůstává důležité. Ve městech pomáhají s adaptací na klimatické změny, u polních cest poskytují stín lidem při procházkách. Dokud jsou stromy mladé a rostou, vážou uhlík.

Stromy poskytují útočiště mnoha druhům živočichů. Sázením stromů mohou lidé vyjádřit svůj kladný vztah k přírodě. Pro zastavení změny klimatu je ale třeba využívat co nejúčinnější postupy. Jednostranným zaměřením na vysazování stromů svět ztratil mnoho let, kdy se mohla realizovat také další opatření, která s ukládáním uhlíku mohou pomoci výrazně více,“ zmínil Dalibor Dostál.

Podle odborníků je v současnosti velkým problémem při řešení klimatických změn, že se nerozlišuje mezi uhlíkem, který by byl v planetárním oběhu přítomen přirozeně, a uhlíkem, který lidstvo do systému přidává spalováním fosilních paliv a intenzivní zemědělskou činností.

Výsledkem jsou pak často snahy o hrubé zásahy do přirozených cyklů uhlíku, namísto řešení hlavního problému, kterým je spalování fosilních paliv a narušování přirozeného ukládání uhlíku v půdě nadměrným používáním chemie v zemědělství.

V řece zvuků africké savany změnil výzkum pohled na to, kdo skutečně vládne strachu mezi savci. Zvířata africké savany, i ta největší a nejstatnější, jako sloni, nosorožci, žirafy nebo hyeny, mají podle nové studie mnohem větší důvod se bát hlasu člověka než hrozivého řevu lva.

To nám říká, že lidská role v přírodních systémech je komplexnější - jsme nejen lovci a tvůrci krajin, ale i hrozba samotná, která mění chování druhů i dynamiku celých ekosystémů. Zjednodušeně: lidé nejsou jen „další dravci“ - pomocí technologií, organizace a kulturních postupů loví nebo ovlivňují zvířata v masivních číslech.

Navíc zvířata slyší lidské hlasy, rozlišují je a vnímají je jako signál nebezpečí - i když daný člověk nemá u sebe zbraň ani žádnou přímou hrozbu. To naznačuje, že evolučně či behaviorálně mají savanová zvířata v paměti lidskou hrozbu jako kategorii „od níž raději uteču“.

Pokud zvířata kvůli přítomnosti lidí (nejen lovců, ale i turistů, správců rezervací či jiných lidských aktivit) značně mění chování, pak to ovlivňuje, kde se zdržují, kdy pijí, jak loví či pást se. Tyto změny pak mohou mít kaskádové důsledky na vegetaci, predátory, potravní řetězce a celý ekosystém.

Musíme také zvážit, jak lidská přítomnost zasahuje do jejich života - i když jen hlasem nebo přítomností. Studie upozorňuje, že tzv. neinvazivní aktivity (např. Zjištění mají určitě varovný tón: Pokud zvířata žijí v neustálém pocitu hrozby kvůli lidské přítomnosti, může to snižovat jejich schopnost efektivně získávat potravu, pít, rozmnožovat se - což dlouhodobě oslabuje populace.

To navíc znamená, že naše role v ekosystémech je větší, než si často myslíme - nejde jen o ničení nebo přímý lov, ale i o to, že svou přítomností měníme chování. Na druhé straně: Naše znalosti nám dávají i nové možnosti - pokud umíme vyvolat či využít strach či reakci zvířat na hlas člověka, můžeme to obrátit ve prospěch ochrany (např. odstrašování pachatelů v ochranářské praxi).

Savana je nejrozsáhlejší biom Afriky a je právě tím typem prostředí, který si většina lidí s Afrikou spojuje. Často se tento problém označuje jako „savanová otázka“ - proč vlastně savana nezaroste lesem, nebo naopak pouze travinami?

Učebnicová poučka zní, že stromy nepřevládnou, poněvadž klima je příliš suché a sezonní. Jenže to je jaksi nedostatečné - když v savaně tu a tam stromy nebo keře přece jen jsou, zase tak hrozné prostředí pro růst dřevin to zjevně není - a když jich tam přežije pár, proč ne víc?

Ptáme-li se, proč savana nezaroste lesem, implicitně předpokládáme, že by jaksi lesem zarůst měla. Tento předpoklad je kupodivu zcela na místě. Na souši totiž les představuje prostředí, které by za ideálních podmínek mělo převládnout úplně všude. Všechny rostliny totiž soutěží o světlo a prostor - a vyhrávají ty, které přerostou a zastíní ty ostatní.

Jedním z důvodů může být právě sucho. Je celkem jasné, že některé oblasti savan skutečně udržuje pouze nedostatek vláhy (případně „sucho po velkou část roku“, tedy výrazná sezonalita) a žádné další vysvětlení nepotřebujeme - to se týká třeba „pouště“ Kalahari, která ve skutečnosti není žádnou pouští, neboť je zarostlá poměrně bujnou vegetací a v době dešťů kypí životem, jen je celá na písku a vláha v písku nestačí pro růst stromů.

Většina savan totiž roste v klimatu, kde je srážek v principu dost, aby tam potenciálně mohl růst les. Což je docela zvláštní - ve stejných klimatických podmínkách je někde les a jinde savana, přičemž to nelze na základě abiotického prostředí předpovědět. Jako by v těchto oblastech savana k lesu směřovala a někdy k němu i došla, ale většinou ne.

Dnes docela dobře víme, že hlavním důvodem jsou požáry - na základě frekvence požárů lze nejlépe předpovědět, zda na daném místě bude dlouhodobě převažovat savana, nebo les (Sankaran a kol. Pro šíření požárů je klíčová tráva - ta se v savaně postupně kumuluje, díky sezonnosti usychá a je náchylná k hoření.

Jakmile vzplane, plameny se rychle rozšíří po obrovské ploše a sežehnou i stromy. Máme tu tedy vlastně docela pozoruhodnou situaci. Travnatá savana pomalu zarůstá dřevinami, ale právě přítomnost trav způsobuje, že nikdy nezaroste. Působí tady pozitivní zpětná vazba - čím více je v savaně trávy, tím častěji hoří, zatím lépe se udržuje bez stromů.

Suchá tráva totiž už spíše jen utlačuje své vlastní potomky, takže z hlediska reprodukce jí oheň nijak moc neškodí, pokud to přežijí podzemní oddenky. Spásači vyhledávají přehledný terén, v němž se mohou mít na pozoru před predátory, rostliny si žádají sluneční svit. Rozrůstání křovin a stromů je ze savany vytlačuje, a řetězec vazeb původních ekologických souvislostí se tím dále nabourává.

Vyšší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře stimulují růst stromů. Pokud se savana nemá stát zeleným lesem, je třeba podporovat její přirozené vypásání a pravidelné vypalování, aby se udržela rovnováze.

Savany a jim příbuzné ekosystémy, porostlé travinami a řídce distribuovanými stromy, nejsou jen pasivním předělem mezi pralesem a pouští. Pokrývají 20 % zemské souše, a v Africe, kde utváří podobu 13,5 milionů kilometrů čtverečních kontinentu, pak téměř 40 %.

Klíčovým faktorem dobře fungující savany jsou rozsáhlé porosty travin. Ty nabízí životní prostředí a potravu organismům, a současně sezóně slouží jako palivo pro oheň. Ten garantuje úspěšnou recyklaci živin v ekosystému, průběžnou regeneraci travinatých porostů.

O tom, kolik stromů a keřů (v jaké pokryvnosti na jednotku plochy) na rozsáhlé ploše savan přežije, obvykle rozhoduje okus nejrůznějšími druhy spásačů, intenzita a frekvence ohně, dostupnost vody a živin.

Pokud ale dojde k narušení přirozené dynamiky - klimatickými změnami, blokováním cyklu požárů, úbytkem spásačů - může dojít k vychýlení dosud nastavené rovnováhy. Dřevin na africké savaně pak může začít přibývat, jak se to děje i nyní. Pokryvnost stromů a křovin se za poslední desetiletí zvýšila o 2,5 %.

Ve stínu neokusovaných a nelámaných stromů se tolik nedaří savanovým travinám, dochází k prvotnímu útlumu požárů, a to jen stimuluje další růst dřevin a další expanzi polo-lesních porostů do savany. Svou roli hrálo to, jakým způsobem lidé, zvířata a příroda v daném místě „hospodařili“.

Jako počáteční, prvotní impuls pro nyní akcelerovaný růst dřevin, viděli jihoafričtí badatelé ve zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře. To, že se koncentrace oxidu uhličitého zvýšila z 280 ppm, v časech před Průmyslovou revolucí, na nynějších cca 400 ppm.

Oxid uhličitý je totiž vyvazován z atmosféry kořeny rostlin, fixován v půdě. V případě, že je půdní rezervoár uhlíku atmosférou vydatně zásobený, rostou traviny i stromy na povrchu rychleji. Snáze regenerují, například po vypasení nebo po požáru.

Požár, který se prožene savanou, na chvíli utlumí v růstu traviny i dřeviny. Ale krátkostébelné trsy trav se z následků ohně vzpamatují dříve. A jako první začnou těžit z výhod dobře prohnojené půdy. Nedovolí stromům převládnout, čerpají z rezervoáru jako první.

Ale tam, kde dochází k lidmi řízené intenzivní pastvě, vypasení travin a zdusání povrchu, budou mít brzy navrch dřeviny. Intenzivní pastva v savanách vychyluje nastavenou přírodní rovnováhu ve prospěch stromů. Oxid uhličitý je impulsem k růstu, který pro trávy i dřeviny platí stejně.

To, jaké jsou vnější podmínky a vlivy - zda v místě dochází k požárům anebo tu probíhá intenzivní pastva - pak rozhoduje o tom, zda savana nakonec zůstane savanou. Pokud chceme největší ekosystém Afriky zdravý a funkční, musíme se zasadit o zachování travin a udržení přírodní rovnováhy.

Rychlý populační růst v Africe vede k zásadním změnám krajiny - odlesnění, odvodnění mokřadů a jejich přeměně na zemědělskou půdu, devastaci savan nadměrnou pastvou. Změny probíhají několikanásobně rychleji, nežli tomu bylo ve středověku při kolonizaci lesů Evropy. Odehrávají se v rozmezí desítek let a jejich následky rozezná i jediná lidská generace.

V nížinách na severu i ve východní polovině země převládají polopouště a suché travnaté či keřovité savany. Pouze hornatá část na západě Keni má klimatické podmínky vhodné pro zapojený vysokokmenný porost. V druhově bohatých lesích původně žily jen kmeny lovců a sběračů, ale postupně je osídlili také zemědělci. Odlesňování vyvrcholilo v druhé polovině 20. století.

tags: #klimatické #problémy #savan

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelnost Unipetrolu
• Přehled světových ekologických problémů
• Zajímavosti a historie Malých Výkleků
• Greenpeace a vzdělávání
• Analýza emisí SO2 v ČR (2000)