Který přírodní jev je základem všech kalendářů

Odedávna se k datování minulých i budoucích událostí používaly pravidelně se opakující jevy v přírodě. Prostředkem k datování událostí minulých i předpovědí budoucnosti je odedávna pravidelné střídání dne a noci, fází Měsíce, ročních období. Nejkratší jednotkou byl jeden den.

Zvolíme-li za jednotku času den (24 hodin), pak bude mít jedna měsíční perioda (doba otočení Měsíce kolem své osy, resp. doba jeho oběhu kolem Země) délku 29,53059 dne a rok (doba oběhu Země kolem Slunce) 365,2422 dne. Jsou to čísla desetinná a navzájem nesoudělná. Není proto divu, že sestavit kalendář, který by odpovídal pravidelně se opakujícím dějům v přírodě bylo vždy složité.

Vytvořit a uvést do života jednoduchý a přehledný systém dnů a měsíců nebylo v žádné historické epoše jednoduché. Každý kalendář znamenal pouze určitou aproximaci skutečného stavu. Ani ten současný není zcela ideální. Při délce našeho života si však s tím hlavu lámat nemusíme.

Kalendář představuje souhrn pravidel pro počítání dnů v roce. Rok určovaný podle fází Měsíce má jiný počet dní než rok určovaný podle Slunce.

• lunární (měsíční).
• solární (sluneční).
• lunárně-solární: kombinuje předchozí, je nejsložitější, má 12 lunárních měsíců po 29 nebo 30 dnech, ale v přestupných letech se přidává ještě třináctý měsíc.

K prvnímu zaznamenávání počtu dní sloužily vrypy do dřeva či kosti, nebo uzlíky na šňůrkách, které měly už zřejmě i lovci mamutů. Archeologové za první kalendář označují kostěné předměty s figurálními obrazci z doby ledové (před 35 000 lety).

Čtěte také: Jak recyklace pomáhá životnímu prostředí

Další časoměrnou jednotkou je týden. Sedmičku považovaly starověké národy za magickou - sedm bylo bran do podzemního světa, sedm dnů stvoření a sedm planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Země a Slunce).

Základem staroegyptské míry času byl rok a den, kalendář se řídil podle východu a západu hvězdy Sirius. Rok měl 365 dnů a dělil se na tři doby - záplavy, pučení a žně. Každá doba měla 4 měsíce po 30 dnech. Zbývajících 5 dnů bylo určeno na oslavu některých bohů. Počátek roku byl stanoven na 1. den záplav, ale za 1460 let tento den prošel téměř celý rok. Dekretem z roku 238 př. n. l. byl kalendář opraven přidáním jednoho oslavného dne jednou za 4 roky.

Název kalendář pochází z dob, kdy římští kněží napjatě očekávali objevení nového Měsíce na obloze, aby mohli ohlásit počátek nového kalendářního měsíce. První den v měsíci se pak nazýval Calendae (calare - veřejně vyvolávat).

Není přesně známo kdy vznikl římský kalendář. Asi v polovině 8. století před n. l. existoval tzv. Romulův kalendář, jehož rok začínal březnem a měl 10 měsíců o celkovém počtu 304 dny. měsíc kdy se sbíral tzv. se září a světlem nemá nic společného.

V 7. století před n. l. král Numa Pompilius přidal dva další měsíce - Januarius a Februarius. Numův rok byl lunární. Měl 355 dnů, přičemž březen, květen, červenec a říjen měly po 31 dnech a všechny ostatní 29 dnů. Aby se udržela alespoň přibližná shoda se skutečnou délkou roku, vkládal se každý druhý rok do posledního měsíce v roce celý přestupný měsíc. Jmenoval se Marcedonius a vkládal se za svátek Terminálií, čili za svátek ukončení roku, který připadal na 23. únor. Tento měsíc se vkládal docela nepravidelně. Záleželo na vládci, zda potřeboval dny navíc. Asi tak v roce 190 před n. l. byl prvním měsícem ustanoven leden, Januarius.

Čtěte také: Nejlepší stromy pro zachycování prachu

Podle návrhu řeckého astronoma Sósygena zreformoval Gaius Julius Caesar nový kalendář. Reforma byla uskutečněná v letech 47 a 46 před n. l., změnila jen počet dní v měsících (na celkových 365) a zrušila nemotorný přestupný měsíc. Místo něj zavedla přestupný den, který se vkládal každý čtvrtý rok na místo přestupného měsíce, tedy 23. února. Sósigenes ponechal dvanácti měsícům jejich názvy, ale přehodil jedenáctý Januarius a dvanáctý měsíc Februarius na začátek roku.

Další změna v kalendáři následovala v roce, kdy byl zavražděn Julius Caesar Marcusem Antoniem. Ten navrhl, aby na poctu Caesara byl měsíc Quintilis přejmenován na Julius. Další změna přišla o několik měsíců později, kdy byl měsíc Sextilis přejmenován na Augustus jako pocta císaři Augustovi. Jenže tento měsíc měl pouhých 30 dní, což je číslo sudé a tedy nešťastné a navíc je kratší než měsíc Julius, který měl 31 dnů, což by mohlo Velkého Augusta urazit.

Juliánská reforma vydržela celý středověk. Rok je ve skutečnosti roven 365,2422 dne, byl ale nahrazen rokem o délce 365,25 dne. Rozdíl 11 minut 12 s za 129 let naroste na celý jeden den. V 16. století činil rozdíl již 10 dní. Byl tedy nejlepší čas na novou reformu. Poprvé si této skutečnosti všiml v 8. století Beda Ctihodný. Poznal to proto, že se doba Velikonoc neshodovala s dnem jarní rovnodennosti, který se opožďoval.

Poprvé s požadavkem na změnu kalendáře vystoupil v roce 1414 na kostnickém koncilu kancléř pařížské univerzity kardinál Pierre d´Ailly. Až papež Řehoř XIII. v roce 1582 vydal bulu Inter Gravissimas, ve které na návrh bratrů Luigiho a Antonia Liliových, profesorů matematiky na univerzitě v Perugii, kteří na svém návrhu pracoval deset let, rozhodl o vynechání 10 dní (po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října) a byla tak upřesněna pravidla pro stanovení přestupného roku: přestupným rokem je ten rok, jehož letopočet je dělitelný beze zbytku čtyřmi. Pravidlo se nevztahuje na roky končící 00, z nich jsou přestupné jen dělitelné 400.

Gregoriánská reforma je téměř dokonalá. Teprve za 3 600 let naroste rozdíl na celý den!

Čtěte také: Šetrné praní

V Čechách byla reforma přijata na příkaz císaře Rudolfa II. v lednu 1584, na Moravě až v červenci téhož roku. V roce 532 n. l. byl navržen křešťanský letopočet od mnicha římské církve, narozeného ve Skythii, který se jmenoval Dyonisius exiguus. Předpokládal, že se Ježíš narodil 25. prosince 753 let od založení Říma. Proto se rok 754 od založení Říma stal prvním rokem éry křesťanské. Tento první rok nebyl rokem Ježíšova narození; Kristus se narodil v roce 749 od založení Říma. Proto je celá křesťanská éra o čtyři roky mladší.

V lidské společnosti má kalendář dvě hlavní poslání: informovat o době, kdy lze očekávat určité přírodní jevy, a datovat historické události.

Kalendářní systém musí být schopen stanovit dobu, která dělí určitou událost od pevně zvoleného počátku. Prakticky to znamená datování podle určité éry. Tak např židovská éra (od "stvoření světa") začala 7. 10. roku 5509 př. n. l., počátkem řecké éry olympiád je 1. 7. 776 př. n. l., římská se počítá od 1. 1. 753 př. n. l., Diokleciánova od počátku jeho vlády 30. 8. 284 n. l., hidžra od Mohamedova útěku z Mekky 16. 7. 622 n.

Počátkem určité éry (letopočtu) může být buď rok 1, nebo 0. Protože byl rok 754 od založení Říma zvolen za první rok éry křesťanské, je "římský" rok 753 naším rokem nultým. Rozhodneme-li se pro alternativu počátku v roce 0, trvá křesťanská éra už od 1. 1.

Nejnedokonalejší formou roku je prostý rok měsíční. Během 34 let projde jeho začátek všemi ročními obdobími; letní měsíce se dostanou do zimy a naopak. (Za dvanáct měsíců o délce 29,53 dne začne první den dalšího roku proti správnému počátku o asi 365,24 - 354,36 = 10,88 dne dříve.

Základem řeckého kalendáře byl rok, v němž se střídaly měsíce o 29 a 30 dnech. Poněvadž dvanáct takových měsíců dává dohromady jen 354 dnů, musel být lunární rok vyrovnáván s rokem slunečním v určitém cyklu (např. po třech letech) vkladným měsícem. Délka cyklu však byla proměnná; zvláště v Athénách se měsíc vkládal často jen podle potřeby. Rok začínal v každé obci jindy, v Athénách zhruba v polovině července. Také názvy měsíců byly v různých částech Řecka rozdílné. Dny v měsíci se počítaly ve třech dekádách nazvaných podle přibývání, úplňku a ubývání měsíce. Např. druhý den v úplňku je 12. dnem měsíce. V roce 432 př. n. l. navrhl Athéňan Meton jako základ kalendářního systému cyklus o devatenácti lunárních letech; dvanáct obyčejných o dvanácti měsících a sedm přestupných o třinácti měsících.

Ani řecká chronologie nebyla jednotná. Protože se v městských státech každoročně měnilo mnoho úředníků, šlo události datovat jménem archonta, který právě zastával funkci.

Egyptský kalendář byl podřízen jenom Slunci. Trval od jedné nilské záplavy do následující, měl dvanáct měsíců po 30 dnech a k tomu na závěr roku ještě 5 dnů dodatečných. Egypťané nazývali rok slovem rnpt; v hieroglyfickém písmu je tento výraz znázorněn výhonkem mladé rostliny s rašícím pupenem. Zemi ovšem na cestu kolem Slunce nestačí 365 dnů, potřebuje k tomu ještě o šest hodin víc. Takové odchylky jsou však během lidského života prakticky zanedbatelné. Alexandrijští vědci sice navrhli vždy po čtyřech letech zařadit místo pěti dodatečných dnů ještě jeden další, tradice však byla natolik silná, že se reformu nařízenou v roce 238 př. n. l. dekretem Ptolemaia III. Eugerta nepodařilo prosadit.

Starý římský kalendář byl lunární, rok začínal v březnu a měl 354 dnů rozdělených do 12 měsíců; velké měsíce (první, třetí, pátý a osmý) po jednatřiceti dnech, malé (druhý, čtvrtý, šestý, sedmý, devátý, desátý, jedenáctý) po devětadvaceti a poslední, dvanáctý (Februarius, náš únor) 27 dnů. Aby se rozdíly skutečných ročních dob a údajů kalendáře vyrovnaly, muselo být ke každému sudému roku přidáno ještě 22 nebo 23 dnů. O interkalacích, tj. dnech vkládaných po 23. únoru, rozhodovali především kněží. Za speciální úplatek si mohli politici nechat kalendář upravit, aby se prodloužila doba jejich funkčního období. Pořádek do římského kalendáře vnesl až Gaius Julius Caesar. Po poradě s alexandrijským astronomem Sósygenem nařídil v roce 708 od založení Říma (46 př. n. l.) korigovat sled měsíců tak, aby odpovídal chodu ročních období; rok 46 proto doplnil dalšími třemi měsíci. Zároveň zajistil pravidelné opakování měsíců i v každém příštím roce a stanovil začátek občanského roku o délce 365 dnů a 6 hodin na 1. leden. Po čtyřech letech s 365 dny se pravidelně zařazoval rok přestupný o 366 dnech; dodatečný den byl přidáván na konec února. Protože skutečný rok má délku 365 dní, 5 hodin, 48 minut a 46 vteřin, předbíhal tzv.

Měsíce měly mít tyto názvy a počty dnů: Ianuarius (31), Februarius (29), Martius (31), Aprilis (30), Maius (31), Iunius (30), Quintilis (31) - pátý; starý římský rok začínal v březnu, takže osmý měsíc juliánského kalendáře byl podle starého pořadí pátý, Sextilis (30) - šestý, September (30) - sedmý, October (31) - osmý, November (30) - devátý, December (31) - desátý.

Měsícům Quintilis a Sextilis byly zanedlouho dány nové názvy: První z nich dostal na Caesarovu počest jméno Iulius, druhý (podle císaře Augusta) Augustus. Dny v měsíci počítali Římané podle třech pevných dnů: 1. den v měsíci se nazýval Kalendae (kalendy), 5. nebo 7. den Nonae (nóny) - podle římského počítání 9. den před úplňkem, 13. nebo 15. den Idus (idy).

V březnu, květnu, červenci a říjnu byly nóny 7. a idy 15., v ostatních měsících 5., resp. 13. K těmto pevným dnům se přidávalo označení měsíce, takže 1. 1. = Kalendis Ianuariis, 5. 2.= Nonis Februariis, 15. 3. = Idibus Martiis.

Přestože měl Caesar k uskutečnění reformy plné právo z hlediska úředního i náboženského, vyvolal nový kalendář mezi římským kněžstvem velké rozhořčení. Křesťané přijali juliánský kalendář roku 1078 od založení Říma, tj. roku 42 Diokleciánovy éry (nebo 325 n. l.) na ekumenickém koncilu v Niceji. (Starověká Nikaia nebo Nicaea má v současné době turecký název Iznik; leží na břehu stejnojmenného maloasijského jezera asi 100 km jihovýchodně od Istanbulu.) Tehdy bylo také rozhodnuto, že velikonoční nedělí bude vždy první neděle po prvním úplňku, který nastal po 20. Křesťanskou chronologii založil Dionysius Exiguus v roce 525 (nebo 532?) n.

Nepřesnost juliánského kalendáře vzrostla do 16. století natolik, že jarní rovnodennost nastávala už 10. - 11. března. Z mnoha návrhů na reformu se nakonec 24. února 1582 prosadil projekt Luigiho Lilia. Především bylo vypuštěno 10 nadbytečných dnů, takže po čtvrtku 4. října následoval hned pátek 15. října. Dále bylo stanoveno, že roky dělitelné stem budou přestupné jen tehdy, budou-li zároveň dělitelné čtyřmi sty. Na počest reformátora papeže Řehoře XIII. V říjnových dnech 1582 však opravu juliánského kalendáře provedli jen v části Itálie, ve Španělsku a v Portugalsku. Na našem území byla změna vyhlášena císařem Rudolfem II. dne 3. prosince roku 1583. O měsíc později pak po 6. lednu 1584 následoval hned 17. leden.

Přechod na gregoriánský kalendář neprobíhal snadno. Významný český astronom té doby Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1585 napsal: "Lid obecný i jiní z vyšších slyšíce, že svátkové stálí rozličně se přesazují, velice se na tom urážejí." Důvod pro rozčarování byl i v tom, že přestaly platit některé lidové předpovědi vázané na juliánský kalendář. Příkladem je pranostika Na svatého Řehoře (12. Nekatolické Německo přijalo gregoriánský kalendář teprve po více než 100 letech v únoru 1700, Anglie dokonce ještě později (1752).

Ani gregoriánský kalendář není naprosto dokonalý. Jaro od rovnodennosti do letního slunovratu má u nás délku 92 dní a 19 hodin, léto trvá 93 dní 15 hodin, podzim 89 dní 20 hodin a zima 89 dní. Naši předkové vymezovali roční období sice astronomicky nepřesně, zato klimaticky výstižněji. První jarní den měli už 22. února (svátek Stolování sv. Petra), léto začínalo 25. května, podzim 24. srpna na svatého Bartoloměje a zima 24. listopadu. Ještě koncem devatenáctého století bylo na venkově běžné také "jemnější" dělení roku na osm období: předjaří otevíral svatý Matěj (24. 2.), jaro sv. Josef (19. 3.), podletí sv. Jan Nepomucký (16. 5.), léto sv. Medard (8. 6.), polétí začínalo svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), podzim se počítal od sv. Matouše (21. 9.), předzima od sv. Martina (11. 11.) a zima od Narození Páně (25.

Jiné bylo také staročeské vymezování dne. Nový den nezačínal půlnocí, ale už západem slunce. Z těch časů se uchovala tradice doby prosincových nadílek. Barbora naděluje večer 3. prosince, Mikuláš 5.

Muslimský čas je řízen Měsícem; kalendář islámu nemá žádný vztah ke Slunci a k ročním dobám. V obyčejném roce mají měsíce (12) střídavě 30 a 29 dnů, takže celková délka roku je 354 dnů. V přestupném roce se poslední měsíc prodlužuje o 1 den. Ze způsobů, jak provádět střídání obyčejných a přestupných lunárních roků, je v islámském světě nejrozšířenější tzv. arabský cyklus; obsahuje 30 roků, z nich 11 přestupných. Roky se používají k datování podle éry hidžry. Výchozím datem je 16.

Židovský kalendář je babylonského původu. Jeho dnešní podoba se ustálila ve 4. stol. n. Hodinu dělí Židé na 1080 chalakim ("dílky"); 1 minuta je tedy 18 chalakim. Každý z těchto dílků má 76 rega'im ("okamžiků"). Židovský kalendář nemá předem pevně stanovené pořadí střídání roků určitých délek, z něhož by vyplynula průměrná délka roku a měsíce. Naopak toto pořadí je třeba určit z výpočtů, do nichž délka měsíce vstupuje jako daná konstanta TL = 29 dnů 12 hodin 793 chalakim. Z ní se potom vychází při výpočtu okamžiku nového Měsíce (hebrejsky molad - zrození). Židovský kalendář je lunisolární. To znamená, že pro vyrovnání délky slunečního a měsíčního roku se do určitých (přestupných) roků vkládá třináctý měsíc navíc. Obyčejné a přestupné roky se pravidelně opakují v devatenáctiletém cyklu obsahujícím 12 roků obyčejných a 7 přestupných. Přestupným rokem je vždy rok 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19, ostatní roky jsou obyčejné. Protože Nový rok nesmí z náboženských důvodů připadnout na neděli, středu nebo pátek (v tom případě se přesouvá na den následující), nemohou mít obyčejné ani přestupné roky vždy stejnou délku.

tags: #který #přírodní #jev #je #základem #všech

Oblíbené příspěvky:

• Informace o autobusovém nádraží v Roudnici
• Bio zemědělství: Český pohled
• Pneumatiky a ISPOP: Jak správně hlásit
• Skládací koše na listí – recenze
• Sankce za neodeslaná hlášení o odpadech