Dopad klimatické změny a kůrovcová kalamita v českých lesích

06.03.2026

Někteří z nás nazývají současné výkyvy počasí klimatickou změnou a jiní zase jen dočasným obdobím, které se periodicky opakuje a není nutné se tím nechat příliš znepokojovat. Posledních 8 let spadá mezi 10 nejteplejších v historii měření ČHMÚ. Postupné zvyšování průměrné teploty v našich zeměpisných šířkách a nedostatečná, případně nerovnoměrná distribuce srážek v průběhu roku negativně ovlivňuje celkovou vodní bilanci v krajině.

Snižuje se počet deštivých dnů, přibývá extrémních bouřek a přívalových dešťů. Celoročně se však vlivem vyšší celkové teploty zvyšuje reálný výpar a dostupné vláhy v lesních ekosystémech výrazně ubývá. Důsledkem je zvyšování sucha a tím zvyšování stresových faktorů pro lesní dřeviny. Smrk trpí stresem z nedostatku vláhy pod 600 mm ročního úhrnu. Mělký kořenový systém pronikající jen několik decimetrů do půdy není schopen využívat stále klesající hladinu dostupné vody a tím se snižuje jeho obranyschopnost proti škodlivým organismům, především pak proti podkornímu hmyzu, tedy kůrovcům.

Negativní dopad srážkově podprůměrných let 2015 a 2016 způsobil rozsáhlé chřadnutí smrkových porostů, které se lavinovitě šíří do našich končin od východu. Primárně suchem oslabené dřeviny nejsou schopny vytvářet obranné látky a sekundárně tak podléhají podkornímu hmyzu nebo třeba houbovým onemocněním. Navíc dlouhotrvající extrémní teploty urychlují vývoj běžných druhů kůrovců a umožňují navýšení počtu generací či šíření u nás doposud nepříliš rozšířených druhů, např. Historicky byl pro nás smrk ztepilý hlavní hospodářskou dřevinou, ale z dnešního pohledu je tento stav již neudržitelný. Smrk si své přirozené místo zachová snad jen v nejvyšších nadmořských výškách.

Škody na jehličnatých porostech v nižších polohách jsou tak rozsáhlé, že je nutné jednorázově odlesňovat stovky hektarů víceméně monokulturních porostů. Lavinovité šíření kůrovcové kalamity nerespektuje státní ani vlastnické hranice. Obdobná situace se tak vyskytuje v polských i slovenských lesích, ale také v lesích vojenských, obecních či církevních. Pokud by se jednalo o mnohokráte absolvovanou gradaci kůrovců v souvislosti s jeho přemnožením na stromech vyvrácených větrem, tak by konvenční lesnické postupy velkoplošný rozpad dokázaly po relativně krátké době zastavit.

V praxi by se k tomu používaly plastové feromonové lapače, stromové lapáky, insekticidní postřiky, sítě pro zakrývání napadeného dříví. V současné době nám tak proto zbývá snad jen snaha o to co nejvíce zpomalit odlesňování, abychom získali více času na tvorbu druhově, prostorově a věkově rozrůzněných porostů. Obnova velkých kalamitních holin stinnými listnáči a jedlí je však velmi složitou záležitostí. Extrémně rychlý přechod od lesního prostředí k prostředí téměř stepnímu způsobuje mimo jiné rychlou mineralizaci humusových horizontů, výrazné ovlivňuje vodní režim a vodní bilanci, plochy výrazně zabuřeňují, zvyšuje se eroze půdy či dochází ke kumulaci škod spárkatou zvěří. Jen bohatá směs jehličnatých a listnatých dřevin různého stáří však může být zárukou vyšší stability a odolnosti vůči přírodním vlivům, které přijdou v budoucnu.

Čtěte také: Boj s kůrovcem: Jak chránit přírodu?

Podle Českého statistického úřadu dosáhla těžba dřeva 18,5 milionu m³, což je o 6,6 milionu m³ méně než v předchozím roce. Přesto se jedná o zásadní problém, především pro smrkové porosty. Smrky jsou pro kůrovce hlavní kořistí, což znamená, že právě vlastníci smrkových lesů se potýkají s největšími ztrátami. Kůrovec v minulých letech způsobil masivní kalamitu, která vrcholila v letech 2019 a 2020, kdy došlo k největšímu rojení.

Vědci upozorňují, že populační dynamiku kůrovce výrazně ovlivňuje počasí, zejména teploty vzduchu. Rok 2018 byl příkladem, kdy kůrovec stihl tři generace a rapidně zvýšil objem napadených stromů. Pro představu: kůrovec z jednoho napadeného stromu při druhé generaci ohrožuje až 10 stromů, při třetí je to pak z těchto 10 stromů 100 dalších. Profesor Tomáš Hlásný z České zemědělské univerzity se pro server Aktuálně.cz vyjádřil, že situace s kůrovcem do značné míry spojena se změnou klimatu, a proto můžeme očekávat další kalamitní vlny.

Kůrovcová kalamita ale není jen českým problémem. Měnící se klima a nevhodné lesní hospodaření posledních třiceti let přispěly k tomu, že kůrovec se stal celosvětovou hrozbou. Profesor Tomáš Hlásný z ČZU také varuje, že pokud nebudeme připraveni na další teplejší roky, můžeme se dočkat ještě větších škod. Změny klimatu představují pro lesy komplexní hrozbu. Rostoucí teploty a častá sucha, doplněná o přívalové deště, mají výrazné dopady na stabilitu lesů a jejich ekonomickou hodnotu.

Lesy nejenže poskytují zdroj příjmů pro vlastníky a lesníky, ale hrají také zásadní roli v produkci kyslíku a ukládání uhlíku. Tu mohou plnit ale pouze pokud jsou zdravé a silné. Jaromír Bláha, z Hnutí Duha, který se stavem českých lesů zabývá 30 let, v rozhovoru o stavu českých lesů, tvrdí, že zdravotní stav našich lesů patří k nejhorším v Evropě. Velkoplošné těžby, nevhodné hospodaření a sucho přispívají k tomu, že se naše lesy od roku 2018 staly emitentem uhlíku, což má dalekosáhlé důsledky.

Podle odborníků je cestou ven je mít zkrátka odolnější lesy a začít tzv. od píky. Nespěchat na obnovu holin, sázet postupně přípravné dřeviny, jako jsou jeřáb, olše nebo osika, které připraví vyprahlou půdu pro dlouhověké stínomilné dřeviny, například jedle či buky. Nedělat zběsilé a rychlé obnovy za účelem zisku. Tento proces ale vyžaduje čas a trpělivost. A může znamenat v krátkodobém horizontu finanční ztráty.

Čtěte také: České Lesy a Kůrovcová Kalamita

Kromě kůrovce a klimatických změn se české lesy potýkají i s přemnožením spárkaté zvěře, jelenů, srnců, ale zejména nepůvodních druhů daňků a jelenů sika. Tyto druhy zvěře vážně poškozují mladé listnáče a jedle, což znamená miliardové ztráty pro vlastníky lesů. Novela mysliveckého zákona se pokouší situaci řešit, posiluje práva vlastníků lesů a zavádí plánování lovu podle míry poškození lesů ale i možnosti oplocení částí lesy, kde probíhá obnova dřevin. Přesto se návrh setkal s odporem ze strany mysliveckých sdružení.

Majitelé lesů dnes čelí výzvám, které si předchozí generace ani nedokázaly představit. Ať už se jedná o kůrovcovou kalamitu, dopady změn klimatu nebo přemnoženou zvěř, náklady na správu lesů stále rostou a cena některých lesů vlivem masivní těžby, klesá.

Klimatická změna s sebou přináší i nenápadné dopady na náš běžný život. Míchá například kartami vztahů mezi lidmi a divokou přírodou. Polovina sledovaných živočichů hledá kvůli měnícímu se podnebí místa s vhodnějšími podmínkami k přežití.

Víceleté sucho, kůrovcová kalamita a požár v Národním parku České Švýcarsko vyvolaly potřebnou debatu o hospodaření v lesích a nutnosti jeho úprav. Všechny tyto tři události přímo souvisí s probíhající klimatickou změnou. Patří mezi její dopady předpovězené ve studiích a strategických materiálech vzniklých v posledních dvaceti letech. Setrvale roste teplota, přibývá tropických dní, v nichž maximální teplota dosáhne nejméně 30 °C, a srážky vypadávají nerovnoměrné. Velké rozdíly v množství srážek nastávají jak meziročně, tak v rámci jednoho vegetačního období.

Dlouhá období beze srážek jsou často následována přívalovými dešti, které krajinou rychle protečou a nevedou k dostatečné obnově zásob půdní vody. Na jaře, kdy stromy intenzivně rostou, vytváří nové listoví a kvetou, jsou srážky nižší, než jsme byli zvyklí a než stromy potřebují. Později v létě, kdy voda často v přívalech „doprší“ už je zase pozdě na to, aby se dřeviny nedostaly do problémů. Druhová skladba při výsadbě lesa byla navrhována podle klimatických podmínek panujících v době, kdy byl les sázen. Dnes se tak řada dospělých porostů ocitla v situaci, kdy jsou pro ně podmínky zcela nevyhovující.

Čtěte také: Kůrovec a lesní porosty

Jeho zastoupení v Československu tak dosáhlo v padesátých letech až 60 procent (v současnosti asi 48 procent), ačkoliv přirozeně by to bylo jen asi jedenáct až třináct procent. Zejména v nižších a středních polohách, jako je například větší část Vysočiny, vedl tento rozpor v uplynulých letech k plošnému odumření lesa. Výsledkem rozporu mezi požadavky dřevin a současným klimatem je pak silná náchylnost lesních porostů k poškozením a onemocněním. Vyšší teploty navíc vedou k rychlejšímu vývoji škůdců a v případě vícegeneračních druhů, jako je lýkožrout smrkový, i k vyššímu počtu generací za rok.

Do souvislostí s klimatickou změnou lze dávat také zvýšenou četnost a ničivost polomů způsobených bořivým větrem v posledních desetiletích. A zvláště nestabilní vůči větru jsou právě stejnověké monokultury. Dalším rostoucím rizikem jsou lesní požáry. Přibývá dní, kdy je les snadno zápalný a zároveň je počasí enormně příznivé pro rozhoření požáru na větší ploše, což je sucho, teplo, nízká vzdušná vlhkost a větrno. Požární riziko může být navíc dále zvyšováno snížením hustoty lesa (korunového zápoje) v důsledku odumírání stromů.

Projevy klimatické změny v našich lesích se budou objevovat a zase mizet, podle toho jaké bude počasí v konkrétních letech. Budou se opakovat situace, kdy lesy budou vypadat zdravě, stromy budou mít vysoké přírůstky a bude se zdát, že se nic neděje. Pak ovšem přijde nepříznivý rok či několik let a porosty budou náhle rychle odumírat.

Základní zásadou pro hospodaření v lesích by mělo být rozložení rizika prostřednictvím pestrosti druhové skladby a struktury lesa a rozrůzněním způsobů hospodaření v něm. Pěstovat převážně jednu dřevinu, v rozsáhlých stejnověkých porostech, ve kterých navíc uplatňujete všude stejné postupy hospodaření, je velmi riskantní. Další důležitou zásadou je využívat v co největší míře přírodních procesů. Pokud les obnovován uměle, tj. vysázíte ho, od začátku je v něm relativně málo jedinců, velmi podobných svým původem i vlastnostmi.

Pokud je les obnovován přirozeně, tj. samovolným náletem semen pod mateřský porost či z okolních porostů, je v něm počet jedinců vyšší než ve výsadbě, a to často násobně, vyšší je i pestrost jejich vlastností. Vzhledem k vysoké vzájemné konkurenci je pravděpodobné, že uspějí jedinci, kteří dobře zvládají stávající podmínky.

Dosavadním převažujícím způsobem hospodaření je pasečné holosečné hospodaření. Ve vztahu ke klimatické změně má řadu nevýhod. Na vzniklé pasece jsou často velmi extrémní teplotní podmínky nevýhodné pro obnovu lesa, je tam vysoký výpar. Nevýhody pasek dokáže částečně eliminovat podrostní hospodaření, kdy je porost prosvětlen tak, aby pod ním vyrostly nové stromy a teprve po zajištění nové generace je mateřský porost domýcen. Plně ochrannou clonu mateřského porostu a setrvalé krytí půdy poskytuje výběrné hospodaření, kdy se pravidelně těží jen jednotlivé stromy či velmi malé skupinky. V současnosti se takto hospodaří jen na malém podílu našeho území, podrostně přibližně na 17 procentech, výběrně asi na jednom procentu.

Zajímavou variantou podporující druhovou bohatost lesa a snižující nezdar obnovy vlivem sucha může být hospodaření využívající pařezových a kořenových výmladků. Jde o nové jedince vyrostlé nikoliv ze semene, ale z kořenů či pařezu skáceného stromu. Velmi důležité je poskytnout lesu více času pro klíčové etapy růstu, zejména pro jeho obnovu. Jinými slovy: nespěchat a nepožadovat, aby už po několika málo letech byl na obnovované ploše odrůstající porost cílových dřevin. V tom může pomoci legislativa, státní správa, ale i vlastníci lesa. A konečně: snahy o změny hospodaření výrazně limituje tlak zvěře.

V uplynulých letech vznikla řada strategických materiálů, které mají podnítit realizaci potřebných adaptační opatření. Na konci roku 2015 byla vládou ČR schválena Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, následně v roce 2017 implementační Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. V roce 2020 vláda ČR přijala Koncepci státní lesnické politiky do roku 2035. V roce 2022 byla připravena také Adaptační strategie LČR s.p.

Klimatická změna je dnes všeobecně přijímanou realitou. Jedním z jejích důsledků je i bezprecedentní kůrovcová kalamita, která v posledních letech tvrdě zasáhla české lesy a jejíž konec se zdá být v nedohlednu. Klimatická změna ale není jedinou příčinou dnešní krize. Současné extrémní projevy počasí, vlny veder, nebývalá sucha a změny srážkového režimu poodhalují, respektive potvrzují, že prapříčinou současného rozpadu dominujících smrkových lesů je dávno přežité lesnické hospodaření založené na pěstování stejnověkých monokultur, a to i na místech pro smrk krajně nevhodných, a obhospodařovaní těchto monokultur holosečným způsobem, jenž představuje výrazný zásah do lesního ekosystému.

Jediným řešením je kompletní změna správy lesů a zvýšení jejich druhové, prostorové i věkové diverzity, aby znovu začaly plnit své ekologické funkce a zvýšila se jejich schopnost odolat dopadům neodvratné změny klimatu.

„V žádné ze středoevropských zemí se nepodařilo zanedbat adaptaci na klimatickou změnu a s ní související ekologické a environmentální dopady na krajinu a les tak jako u nás.“ Takto je možné shrnout hlavní závěry publikace Jiné klima - jiný les, jejímiž editory jsou známý lesník a ekolog Josef Fanta (nar. 1931) a ekolog Petr Petřík (nar. 1976) a která je již devatenáctým svazkem edice Průhledy, vydávané nakladatelstvím Academia.

Cílem publikace, jak jej v úvodním příspěvku vymezuje Josef Fanta, „je popsat historicky ojedinělou změnu v našich lesích a nastínit, jak by měl vypadat budoucí jiný les. Kniha je rozdělená do několika tematických částí. Po stručném seznámení s historickým vývojem českého lesnictví přicházejí na řadu „Ekologická východiska“.

S tím, jaký dopad má klimatická změna na české lesy, čtenáře ve svém příspěvku seznámí Radek Pokorný. Detailněji pak některé z nastolených otázek rozvedou Filip Oulehle s Pavlem Krámem, kteří se věnují koloběhu vody v některých hospodářských lesích, a Vladimír Zatloukal, jenž upozorňuje na problém „acidifikace a nutriční degradace lesních půd“, který možná na první pohled není až tak patrný, přesto je nadmíru vážný.

Tím, co čtenáře asi zaujme ze všeho nejvíc, je současná kůrovcová kalamita. Na její příčiny, vývoj i aktuální stav se zaměřuje Jan Lubojacký, který také připomene, že problém se netýká jen smrkových lesů, nýbrž i těch borových, o čemž se zatím tolik nemluví. Tomáš Hlásný nabízí různá řešení, jak na kalamitu reagovat, avšak jedním dechem dodává, že záchrana většiny současných lesů už zřejmě není možná, a měli bychom se soustředit spíše na podobu těch budoucích, při jejichž tvorbě a obhospodařování nesmíme opakovat chyby, které zapříčinily současnou krizi.

Na to, kudy ze zapeklité situace ven a jak by budoucí les mohl a měl vypadat, odpovídá celá řada dalších textů, které čtenáře seznamují například s koncepty ekologického lesnictví a „přírodě blízkého hospodaření“. Vedle spíše teoretických nebo ryze vědeckých příspěvků přijde řeč i na praxi. Například Jan Leugner se v tomto ohledu věnuje roli pionýrských dřevin při obnově kalamitních holin, což je nejen levnější než rovnou vysazovat cílové dřeviny, ale vzniká i stabilnější porost. Snahou přitom je, aby tato obnova probíhala přirozeně, byť to není vždy možné a lidský zásah pak bývá nevyhnutelný.

Že tento přístup opravdu funguje, dokládá na konkrétních příkladech Milan Košulič, když popisuje „využívání pionýrských dřevin u Lesní správy Město Albrechtice,“ a Jan Kozel, který v mimořádně zajímavém příspěvku líčí, jak v současné sobě probíhá přirozená obnova, nebo spíše přestavba lesů v Národním parku Šumava, která navzdory očekáváním hraje mnohem zásadnější roli než obnova umělá. Zkušenosti ze Šumavy bude podle autora možné přenést i na lesy produkční.

Posílení ekologických způsobů obhospodařování lesů se však neobejde bez zásadní změny legislativy, jak varuje již zmíněný Vladimír Zatloukal. Pozornost však bude podle tohoto autora (podepsaného hned pod třemi příspěvky) nutné věnovat i regulaci dlouhodobě přemnožené spárkaté zvěře, která snahy ekologicky založených lesníků často hatí. S tím souhlasí i Tomáš Foit, jenž na zajímavém pokusu ukazuje, že intenzivní odlov kvalitu lesa skutečně zlepšuje, nicméně je to činnost časově mimořádně náročná a vzhledem k neustálému doplňování stavů zvěře z okolních honiteb i docela nevděčná.

Vedle klimatické změny a jejích dopadů, zranitelnosti monokultur či přemnožené zvěře existuje ještě jeden zásadní problém a tím je podle sociologické studie Jany Stachové neochota mnoha tradičně založených lesníků přestat se spoléhat na „selský rozum“ a ve světle vědeckých poznatků změnit zažité, léty ověřené postupy, nebo dokonce přistoupit na to, že jedinou úlohou lesa není pouze produkce dřeva a ekonomický profit.

Ačkoli jednotliví autoři pojednávají o nejrůznějších aspektech současné krize, jejich texty se poměrně zásadně prolínají a všechny v podstatě docházejí k týmž závěrům, jak z ošemetné situace ven: nesoustředit se na maximalizaci zisků z produkce dřeva (a alespoň částečně upustit od pasečného způsobu hospodaření), vnímat les jako důležitou součást krajiny a snažit se, aby byl funkčním ekosystémem, který bude plnit své ekologické funkce a dokáže obstát tváří v tvář měnícímu se klimatu. Klíčem je rozmanitost, a to nejen druhová, nýbrž i věková, výšková či prostorová. To nicméně neznamená, že by z přírody měl smrk zcela zmizet, v žádném případě. Smrk je přirozenou součástí naší krajiny, zejména v horských oblastech, avšak do budoucna jeho procentuální zastoupení určitě nebude takové jako doposud. Přesto ale zůstane ekonomicky důležitou dřevinou.

V lesích ČR sice často výrazně dominuje jedna dřevina, smíšené porosty nicméně převládají (cca 85 %) nad jednodruhovými. Dřevinná skladba na velké části rozlohy lesní půdy neodpovídá současným ani očekávaným klimatickým podmínkám. Problematický je především vysoký podíl smrku ztepilého (46 % v roce 2023 ve srovnání s cca 11 % v přirozené skladbě) a borovice lesní (16 % v roce 2023 versus 3 % v přirozené skladbě).

Les je obnovován zejména uměle, výsadbami, podíl tzv. přirozené obnovy (nalétnutím nebo opadem semen přímo z mateřského porostu či méně často pařezovou a kořenovou výmladností) je pouze 21 %. Smrk je přitom sázen stále poměrně hodně (31 % vysázené plochy v roce 2023). V lesích hospodaříme převážně pasečně, tj. dospělý porost je smýcen najednou nebo v krátkých intervalech. Většina porostů (více než 80 %) má proto jednoduchou strukturu (jedna stromová vrstva, víceméně stejnověká), jen cca 1 % lesů má strukturu bohatou.

Všechny tyto okolnosti významně snižují odolnost lesů vůči klimatické změně - zvyšují pravděpodobnost náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo dokonce rozpadu porostů na větších souvislých plochách. Situace se nicméně zlepšuje - v padesátých letech 20. století byl podíl smrku v českých lesích až 60 %, na výsadbách se ještě v roce 1990 podílel smrk 59 %. Roste podíl ploch obhospodařovaných způsobem vedoucím k bohatší dřevinné skladbě i struktuře.

Kůrovcová kalamita, která poslední roky ničila české lesy, je u konce. Důvod k optimismu ale není. Šlo jen o první vlnu, problém může být za pár let zpět. A je obrovské riziko, že bude ještě horší, říká profesor Tomáš Hlásny z České zemědělské univerzity. Upozorňuje, že i snaha o vysázení pestrých a odolných lesů může skončit fiaskem.

Lesníci po téměř celém Česku v posledních měsících hlásí, že kůrovcová kalamita skončila. Ano, můžeme říct, že jedna vlna kůrovcové kalamity skončila. Byl bych ale opatrný se slovy o tom, že to "máme za sebou". To je nebezpečná formulace. Máme za sebou první kalamitu, kterou způsobila změna klimatu. Máme různé scénáře a indicie. Události, které tuto kalamitu vyvolaly, tedy série suchých roků 2015 až 2018, se podle projekcí vývoje změny klimatu opakují. Nikdo nedokáže říct, jestli to bude za rok, za pět let nebo za deset. Druhý faktor je, že z lesů nám v této vlně ubylo asi 20 procent smrků. Zbylých 80 procent tam ale stále zůstává. Potravy pro kůrovce je tak pořád obrovské množství. Hlavně v západní části republiky, například na Plzeňsku.

Nepřekvapilo by mě to. To neumíme říct. Průběh bude slabší, pokud to zasáhne současné kalamitní oblasti. Třeba Vysočině už se přece jen odstranila spousta smrků. Když to ale postihne ten náš nešťastný západ Čech, může to být fatální. Nepřekvapilo by mě, kdyby vlna byla větší než ta, s čím jsme se setkali. Dělat něco pro to, aby se to nestalo, je už trošku mimo. Nejen Česko, ale i ostatní státy v posledních třiceti letech zanedbaly adaptaci na změnu klimatu. A lesy se dostaly do stavu, v jakém jsou. Teď bych spíš mluvil o tom, jestli se připravujeme na to, abychom zmírnili dopady a byli lépe připravení na to, že se to stane. To znamená, že nám nebudou ekonomicky kolabovat vlastníci lesů. Že budeme mít připravené skladové, těžební, transportní kapacity.

Kdybyste se mě na to zeptal před sedmi lety, tak bych vám řekl, že když se o ně budeme dobře starat a odstraňovat kůrovcové lesy, tak to půjde. Dnes jsem velmi skeptický. To, co se děje v Česku, vidíme napříč Evropou. V Německu, Švédsku i Rakousku se kalamity dostaly na horní hranici lesa. Když pozoruji, jak se Evropa sesypává, jsem velice skeptický, co se týče budoucnosti jakéhokoli hospodaření orientovaného na smrk.

Měli bychom ubrat ve snahách zachránit to, co tam je, protože to už nepůjde. Ovlivňuje to několik faktorů. Jedna věc je to, že se snažíme aktivně vysazovat listnaté dřeviny a nahrazovat jimi smrk. To je samozřejmě správné. A třetí faktor, který vypadá naprosto kriticky, jsou vysoké stavy zvěře, které máme. Ty během obnovy listnaté dřeviny likvidují a ponechávají tam smrk, který je pro ně méně zajímavý, protože má nižší nutriční hodnoty. To se dá řešit oplocením, které vidíme všude v lesích, nebo masivnější regulací zvěře. Nakonec nás tedy právě vysoké stavy zvěře posadí na velmi nepříznivou trajektorii. Skončíme s obrovským zastoupením smrku v obnově. A nejen v Česku. V mnoha oblastech Evropy i Severní Ameriky je zvěř považovaná za jednu z hlavních bariér adaptace na změnu klimatu.

Všichni chtějí mít v lese nějakou zvěř, ale udržovat tyto stavy je ekonomicky úplný nesmysl. A riziková je i mentální složka. Stále se potýkáme se smrkovou nostalgií, s představou vlastníků lesů, že nic jiného než smrk nedokážou kvalitně prodat, že pro jiné dřeviny není trh. Byl bych nerad, aby to vyznělo tak apokalypticky. Ale vidím, že to nejde dobrým směrem. Oproti stavu z doby před deseti let jsme udělali v mentální stránce věci velký posun. Vnímáme a akceptujeme, že změna klimatu není nesmysl.

Česko má výhodu - 50 procent lesů je státních. Radit soukromníkovi, co má kde sázet, už je složitější. Dá se tomu pomoct přes různé dotační nástroje. Spíše než na sankční způsob bych tedy vsázel na vzdělávání a motivační mechanismy v případě soukromníků. Důležitá oblast je vzdělávání. Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Využít situace, která ukázala, že model smrkového hospodářství v prostředí změny klimatu nefunguje.

Rizik do budoucna nás čeká větší množství. V posledních letech jsme se setkávali s velkou úmrtností borovic na Moravě. Podobně to mají i v Polsku. Máme problém s úhynem bukových porostů v souvislosti se suchem. Proto všeobecné doporučení je diverzifikovat, diverzifikovat, diverzifikovat. To znamená vytvořit pestré lesy. Nevíme co, kdy a s jakou intenzitou přijde. Většina škůdců a patogenů ale napadá jen určitou dřevinu nebo určité věkové stadium. Nic nepřeválcuje celý les. Na úrovni celého Česka k tomu asi nedojde. Spektrum postojů a podmínek je velmi pestré. A je to drahé. Ale to není důvod to vzdát. Kalamita je na jedné straně společenská katastrofa, na druhé straně příležitost.

Tabulka: Podíl dřevin v českých lesích