Postmoderní svět a vnímání přírody

Je velmi obtížné vymezit, co vlastně tzv. postmodernismus ve své úplnosti znamená. Naštěstí se na našem knižním trhu v poslední době objevilo několik nových publikací, které se fenoménem postmodernismu zabývají poměrně fundovaně.

Postmodernismus následoval po období modernismu. Modernismus byl explozí nových stylů v první polovině 20.století. Byl reakcí na to, že jednotný mýtus, hodnoty 18. století, osvícenství, se rozpadly. Věda nás dostala do slepé uličky.

Postmoderní dekonstruktivisté, kteří tvrdí, že příroda je pouze "sociální konstrukcí", matou nás i sami sebe. Idea Přírody jako pouhé „sociální konstrukce“ - sdílené kulturní představy nahlížené a formované v duchu společenských hodnot a zájmů - by v jasném světle filosofie patrně zapadala do výkladu světa nejlépe rozvinutém v mahajánovském buddhismu či advaitové védántě. Tvrdili, že vcelku je naše vnímání světa konstrukcí biologickou (založenou na duchovních i tělesných vlastnostech našeho druhu), psychologickou (odrážející subjektivní představy) a kulturní.

Všem řečem navzdory zůstává nedotčena atlantické kultuře vlastní představa přírody jako pytle plného zdrojů, které lidstvo dostalo do vínku k volnému užívání. Jako duchovně (i politicky) překonaná představa, takováto sociálně konstruovaná příroda nakonec nevstupuje do skutečnosti jinak než jako kvantifikované položky v propočtech ekonomů a manažerů.

Nyní tedy vidíme, že divočina může být v jistém smyslu považována za kulturní konstrukci, jako koncekonců úplně cokoliv. Jenže co je snad ještě mnohem podstatnější a s čím se v textech akademické kliky zaujaté proti divočině vůbec nesetkáváme, to je vědomí, že nám nejde o uchování divoké přírody kvůli rekreaci, ba ani z důvodů duchovních, ale proto, abychom uchránili domov i jiným bytostem, než jsou lidé.

Čtěte také: Objevte svět tučňáků

Ale jakkoliv mohla být krajina využívána lidmi, ještě před takovými devadesáti lety se na ní vyskytovaly rozsáhlé divoké oblasti, které se od té doby brutálně smrskly. Útoky proti Přírodě a divočině vedené akademiky ve věžích z kosti slonové přicházejí v pravý čas, aby kryly záda inženýrům globalizace, dřevařským společnostem znova nabírajícím dech i politikům, kteří by nejraději smetli zákony o ochraně ohrožených druhů.

Je skutečně škoda, že humanitní obory a sociální vědy si tak nesnadno hledají cestu k pochopen „Přírody“ jako intelektuálně závažné oblasti. Poněvadž všechny ty řeči „o jiném“ v kterékoliv teorii, s níž se dnes můžeme setkat, narazí-li opravdu na „Jiné“, tedy svět mimo člověka, přicházejí s odpovědí zpozdilých intelektuálů, kteří zde obrátí vše naruby, když přírodu prohlásí za „stejné“, za součást kultury.

Mnoho z této rétoriky, pokud bychom ji převedli do politiky mezilidských vztahů, se nese v duchu výroku „Černí lidé jsou sociální konstrukcí bělochů“. Co hůř, ochranáři a environmentalisté část z těchto myšlenek přijali za vlastní.

Vědci již promluvili, ale spisovatelé a filosofové mezi námi (mne nevyjímaje) by měli vyslovovat naše hluboké vědomí nenahraditelného významu Přírody, samé o sobě, s větší jasností. Měli bychom být tvořivější, neklesat na duchu, psát srozumitelně, odmítat obskurnosti, a nepřehánět záměrně.

Divokost je proces, který nás všechny obklopuje, je to sebeorganizující se Příroda vdechující život vegetačním pásmům, lidem i jejich společnostem, a to vše s pružností překonávající naše nejbujnější představy. Lidské společnosti si vytvářejí celou řadu představ a iluzí o podstatě Přírody. Ale věřte, není to tak těžké získat docela přesný obrázek o tom, co je Příroda skutečně zač, troškou zkušeností z první ruky - fakt žádná dřina.

Čtěte také: Vliv emisních norem na automobilový trh

Společně s Arne Naessem patří mezi žijící klasiky hluboké ekologie. V minulosti (ve středověku) žili lidé bez kontaktu s JINAKOSTÍ, s jinými kulturami, případně, pokud se s nimi setkali, tak jejich reakcí bylo je ovládnout vojensky, ekonomicky či sexuálně. Dnes je to jiné: žijeme ve směsici všeho, všech kulturních vlivů.

Moderní umělci tak začali hledat nadčasové hodnoty jako cestu z chaosu. Východiskem se stalo Umění pro umění. Umění se stalo věčnou hodnotou, která měla nahradit chaos. Umělci vytvářeli samostatné, stylizované světy. Umělci začali používat symbol stroje. Celá společnost se stávala mechanizovanější. Svět měl problém s modernismem -- věda nevytvořila pokrok, ale plynové komory. A umění a literatura začaly být při své stylizaci nesrozumitelné.

Postmodernisté nevidí důvodu pro jediné centrum, ohnisko. Dávají přednost anulování ohniska -- preferují hru náhod, antiformy, povrchností. Postmodernisté často tvoří úplně náhodně.

Stejně jako se nedá jazykem vyjádřit holocaust. Holocaust zůstává něčím, co si nemůžeme zapamatovat,ale zároveň něčím, co nemůžeme zapomenout. Holocaust nás děsí tím, že se nedá vyjádřit. Uvědomujeme si, že vždy existuje ještě něco jiného než jazykové či jiné vyjádření. Některé věci vyjádřit nelze.

Skládají se z navzájem nepodobných prvků. Metafora je taky heterogenní. Z tohoto důvodu veškeré umění připoutává naši pozornost na THE OTHER, na JINAKOST. Na radikální rozdíly, a proto je politické.

Čtěte také: Čáslav: Problém odpadu

Podle Lyotarda budou mít technologické změny podstatný dopad na znalosti.Už r 1974 předpověděl, že nepřežijí znalosti, které nebude možno digitalizovat. Učení už nebude spojováno s výcvikem mysli, ale s počítači. Informace se budou vyrábět a prodávat. Národy budou o informace vést války. Informace budou obíhat kolem světa rychlostí elektřiny. Role státu oslabí a převezou ji multinacionální globální společnosti.

Narativní diskurs, mýtus, je vždy sám o sobě legitimní (např. příběh o stvoření světa). Už jen vyprávěním tohoto mýtu získává vypravěč autoritu a legitimitu. Věda činí denotativní (popisné) výroky: "Měsíc je oběžnice Země." Tyto výroky se ověřují, dříve verifikací, nyní falzifikací (zjišťuje se, jak by se daly zpochybnit). Věda ale nedokáže sama sebe legitimizovat. Neumí říct, proč má věda existovat.

Pro Hegela byly znalosti podstatným nástrojem pro pokrok člověka od nevědomosti k plnému lidství. Francouzské osvícenství a německý hegelianisms vytvořily grand narratives, velké, mýtické příběhy, narativy, které si nárokují, že umějí vysvětlit menší, místní narativy. Problém ale je, že od druhé světové války lidé už velkým metanarrativům nevěří.

Zatímco Lyotard oslavoval mnohost,roztříštěnost, heterogenitu,rozpornost a dvojznačnost postmodernismu, Fredericu Jamesonovi se to nelíbilo a odmitl tuto argumentaci.

Věk realismu: 1700 -- 1850: Období tržního kapitalismu. Věk modernismu: Byl to monopolní kapitalismus v éře imperialismu. Národní trhy se rozšířily na světové trhy, využívaly levných pracovních sil a levného zahraničního materiálu. Věk postmoderní fáze: je charakterizována neomezeným růstem nadnárodních korporací.

Likvidují předkapitalistické formy zemědělství a útočí na mysl reklamou -- dochází k dislokaci a roztříštěnosti jazykových komunit. Lidé žijí v halucinační, vzrušující šmouze. Životu dominují obrazy z konzumeristické kultury.Všechno je stejné, všechno je povrchní. Televizní obrazy nemají nic společného s realitou. Všechno je to kýč, napodobenina, simulacrum.

Jameson rozlišuje mezi parodií a pastiší. Jakmile totiž postmodernismus zlikvidoval ego, totožnost, už nelze ego parodovat, když už neexistuje. Postmodernismus je éra, kdy skončilo autentické povědomí o historii.

Podle Jamesona potřebujeme marxismus, abychom rozlišili, co je reálné a co imaginární. Jean Baudrillard se chaosu postmodernismu oddává. Je hypnotizován televizí. Podléháme extázi komunikace.

Podle Baudrillarda se lidé v postmodernismu stávají podobnými předmětům. Baudrillard poukazuje na to, že předměty mají kromě marxistické "užitné hodnoty" (k čemu jsou použitelné) a kapitalistické "tržní hodnoty" (za kolik se prodávají v důsledku poptávky) zároveň i "kmenovou hodnotu" -- slouží jako odznaky, "indiánská pera". Má to semiotický význam. Spotřeba a používání předmětů se děje na základě kulturních kódů, jimž se podrobujeme tím, že nakupujeme.

Baudrillard vytvořil teorii napodobenin, simulaker (simulacra) - jsou to kopie skutečných předmětů či událostí. Za středověku byl svět stvořen jménem Boha. S příchodem fotografie a filmu se mechanicky kopíruje už i umění. Třetí etapa simulaker je podle Baudrillarda postmoderní éra, éra modelů, vzorů.

Simulacrum se stává vzorem pro kód. Pokaždé když reagujeme na výzvy konzumerismu, plníme tím zkoušky kódu a naplňujeme ho -- jsme monitorováni. V odpovědích na dotazníky jsme obětí binárního kódu světa, binární regulace: volíš ODS, nebo ČSSD? Jiná možnost jako by neexistovala. System binární volby ochromuje možnost radikální změny.

Podle Baudrillarda však postmodernismus zlikvidoval samotný pojem kopie. V postmoderní éře se simulace, napodobování, stává tím, co je to pravé. Znaky a obrazy už neodpovídají reálnému světu. Realitu nahradila "hyperrealita", je pravější než realita.

Už se příčiny a následky neanalyzují, všechno je jen směsice povrchních jevů, navzájem protikladných. Všechno je pravda, taková pravda je navzájem nahraditelná, proměnlivá. V hyperreálu není reality kromě všeobecného, neutralizovaného a vymiškovaného plynutí kódů. V hyperrealitě vládne jako prvotní vzor, model, kód. Je ale neviditelný a člověk vidí jen jeho produkty, napodobeniny v televizi a ve spotřebním průmyslu.

V knize In the Shadow of the Silent Majorities (Ve stínu tiché většiny, 1978) Baudrillard argumentuje, že se společnost stala natolik hyperkonformní, že se raději dívá na televizi, než aby se vzmohla k jakékoliv akci. Vedlo to k smrti společenské akce.

Modernistickou architekturu založil r.1919 ve Výmaru v Německu Walter Gropius tím, že vytvořil Bauhaus. Moderní architektura měla všechno zjednodušit na linii, prostor a formu. Dávali důraz na funkčnost -- ta byla pro ně krásná. Ovšem tyto velké modernistické projekty (město Brasilia) se prokázaly jako fiasko. Betonová sídliště se bourají.

Podle Jenckse použil poprvé výrazu "postmodernismus"r. 1934 španělský spisovatel Federico de Onis a popsal jím reakci básníků na modernistickou poezii, r. 1975 výraz postmodernismus použil historik Arnold Toynbee k charakteristice pluralismu a vzrůstu významu nezápadních kultur.

Kořeny postmodernismu jsou spojeny s anglickou skupinou ze šedesátých let kolem pop artu, fascinovanou americkou kulturou. Vytvářeli koláže takových předmětů -- byl to první pop art. V Americe vytvořil Andy Warhol první obrazy masové kultury': opakované záběry Marilyn Monroe, plechovek s polévkou Campbell.

Podle Jenckse je velmi důležitý postřeh Umberta Eca, který objevil v postmodernismu dvojakost. Podle Jenckse a Eca je postmodernismus modernismem s postmoderním vztahem k minulosti.

Jencks tedy definoval postmodernismus jako dvojité zakódování: je to součinnost modernistické techniky s něčím jiným. Toto dvojité zakódování se komunikuje prostřednictvím eklekticismu. Kontrastováním jevů ze dvou epoch vzniká parodie, dvojznačnost, paradox. Budova má konotace a aluze. Má význam. Postmoderní architektura musí být zároveň lidová i profesionální. Postmoderní architektura musí používat nové techniky i staré vzorce. Citovat z minulosti, ale ironicky. Je tu ironie, dvojznačnost. Jsou tu rozpory. Postmoderní budovy jsou multivalentní, mohou znamenat zároveň různé věci. Postmoderní budovy touží po návratu k centru, ale uvědomují si, že neexistuje.

Poststrukturalističtí teoreticiPostmodernisté argumentují, že i jazyk a význam jsou roztříštěny. Postmodernismus zpochybňuje myšlenku nadvlády jedné věci. Zpochybňuje, že by existovala hierarchie příběhů. Poststrukturalismus toto potvrzuje analýzou jazyka a znalostí.

Podle Baudrillarda jsou Foucaultovy myšlenky zastaralé, protože moc byla zrušena, už se všechno jen napodobuje. Například Reagan vládl jen napodobováním moci -- nabízel znaky moci na tiskových konferencích, na...

V této zajímavé, a podle mého soudu velmi pečlivě zpracované publikaci je možno nalézt i celou řadu cenných odkazů na odbornou literaturu. Značné množství informací o postmodernismu především v umění a kultuře se nachází v Postmodernismu pro začátečníky od Richarda Appignanesiho a Chrise Garratta. Postmoderna se nejprve konstituovala v humanitní oblasti - v umění jako literárněvědný pojem, později v architektuře, malířství a v sociologii - a zasáhla nakonec svými tendencemi i filozofii a vědu. "Postmoderní bouře", která se v těchto oblastech rozpoutala, souvisí nepochybně s nástupem informační éry.

Zásady filozofického postmodernismu z uvedeného hlediska formuloval Jean-Francois Lyotard (1924 - 1998) ve své nevelké, ale závažné práci z roku 1979 pod názvem Postmoderní situace (La condition postmoderne. Rapport sur le savoir). Lyotard se staví do opozice ke všemu, co by bylo možno klasifikovat jako "pozdní modernu". Když filozoficky reflektuje povahu předešlého moderního vědění, dochází Lyotard k závěru, že toto moderní vědění mělo vždy formu jednoty.

Podle Lyotarda je pro současnou situaci naopak příznačné, že se tento svorník jednoty rozpadá, čímž je podmiňován postmoderní pluralismus. Konec "velkých sjednocujících vyprávění" otevírá dle Lyotarda prostor pro fakticitu a nahodilost mnoha heteromorfních jazykových her, forem jednání a způsobů života. Právě přitakání mnohosti je tím nejpodstatnějším aspektem charakteristickým pro postmoderní vědomí. Lyotard uvádí, že lze zjednodušeně říci, "postmoderna znamená to, že se již nepřikládá víra meta-vyprávěním". Postmoderní éra takto proto představuje také konec všeobsáhlého světového názoru.

Budeme-li pátrat po ontologicko-noetických premisách filozofie postmodernismu, zjistíme, že v samých základech postmodernismu je popření existence jednotného objektivního světa jako předmětu našeho vnímání, jenž byl těžištěm tzv. osvícenského programu a jeho subjekto-objektové karteziánské filosofie.

Je to rovněž důsledek postmoderního odmítnutí realistického chápání poznání a pravdy v osvícenském programu zkoumání světa, které se odvolávalo na všeobecně platné objektivní zákony či principy, jež jsou základem jeho funkce. V tomto osvícenském programu poznání bylo jisté, objektivní, dobré a dostupné lidské mysli.

Filozofický postmodernismus se vymezuje právě proti tomuto osvícenskému programu a toto vše radikálně odmítá! Vidíme, že v jádru postmoderní filozofie se místo jasného optimismu setkáváme s temným programovým pesimismem i s jiným chápáním pravdy, ne k jakému se hlásily předchozí generace, neboť už neexistuje žádný jednotný význam světa ani žádný transcendentní střed veškeré skutečnosti.

V procesu poznání se podle postmodernistů uplatňuje výlučně hledisko subjektu, který skutečnost vykládá, a to tak, že se od tradičního objektivistického náhledu na svět přesouváme k pohledu konstruktivistickému. Podle Michela Foucaulta (1926 - 1984) je navíc každé uplatnění poznání aktem moci. Richard Rorty (1931) doporučuje místo hledání pravdy spokojit se s výkladem. Postmoderní svět se jeví proto spíše jako aréna "souboje textů". Pravda je v postmoderním pojetí navíc chápána nikoliv jako něco individuálního, ale je založená na společenství, do něhož člověk patří. Proti osvícenskému individualismu se tedy postmoderní vědomí zaměřuje na skupinu.

Proto také dle těchto myslitelů může koexistovat množství "pravd", což v postmoderní filozofii vede k radikálnímu typu relativismu a pluralismu. Vidíme, že být postmoderní v podstatě znamená zastávat výrazně antimoderní postoj spolu se silnými protiracionálními prvky. Lidé moderní doby věřili, že jsou schopni poznávat svět takový, jaký skutečně je. Postmodernismus to označuje za iluzi. Moderní světový názor spočíval v tom, že předvědecký iracionální mýtus nahradil racionálními poučkami. Postmoderní myslitelé jsou naopak ale pevně přesvědčeni o tom, že i sám vědecký osvícenský program je závislý na "příběhu". Vědecká metoda podle nich není ničím jiným než pokračováním "vyprávění" o racionálním Bohu, jenž je stvořitelem a vládcem světa.

Proto je podle Lyotarda s koncem "metapříběhu" nevyhnutelně spojen také konec vědy. Po druhé světové válce pozbyly prý svou věrohodnost také hlavní "příběhy" o vědeckém pokroku. Paradoxní přitom je, že ve svém rozboru Lyotard tento postmoderní stav charakterizuje jako blahodárný, neboť vlastně zvyšuje a podporuje vynalézavost, a to prý z toho důvodu, že se nové věci vždy rodí z nesouhlasu a nikoliv ze shody.

Proto postmoderní myslitelé nelitují ztráty vědy jako jednotící činnosti. Podle nich postmodernismus sice znamená konec "světa", "metapříběhů" a "vědy", ale měl by přinést začátek nové revoluce v poznání.

Jestliže je to opravdu jen samotný jazyk, který vytváří význam místo toho, aby se vztahoval k objektivnímu významu, jenž je ve světě již přítomný, pak úkolem vědce musí být tento významotvorný proces rozložit - "dekonstruovat". Takovou dekonstrukcí důležitých pojmů snad budeme moci zrušit jejich nadvládu nad naším myšlením a jednáním.

Osvícenství začalo být zpochybňováno útoky některých filozofů, především na "individuální já", tedy na karteziánský myslící subjekt. Nejostřejší kritiku tohoto důrazu na lidskou bytost jako na myslící subjekt předložil ve dvacátém století Martin Heidegger (1884 - 1976), který dokonce tvrdí, že právě Descartes a Kant přivedli veškerou moderní filozofii na bludnou a destruktivní cestu. Pravdou ovšem zůstává, že opravdu první velký úder osvícenské filozofii zasadil ještě v minulém století Friedrich Nietzsche (1844 - 1900), který proto může být právem označen za hlavního patrona postmoderní filozofie.

Podle Nietzscheho vše, co je běžně přijímáno jako lidské poznání, je ve skutečnosti jen ucelený soubor iluzí. Ke skutečnosti nemáme žádný přístup a žádný "opravdový" svět vlastně neexistuje. Vše je jen zdání pohledu, jehož původ je v nás samých. Žijeme ve vymyšleném světě, který vychází z našeho vlastního hlediska. Je jakoby uměleckým dílem, které je neustále tvořeno a přetvářeno.

Naproti tomu osvícenští myslitelé věřili, že pravdu a hodnotu nevytváříme sami, ale objevujeme ji zejména prostřednictvím rozumu a filozofického bádání. Nietzscheho spisy jsou uceleným útokem na tento názor. Podle něj naše chápání pravdy a hodnoty nevycházejí z naší schopnosti pronikat závojem do říše transcendentna, nýbrž z naléhavé "vůle k moci". Hlavním instinktem všeho živého je touha "vybít" svou sílu, takže toužíme být tvořiví a ne pouze stvoření.

Podle Nietzscheho si - vedeni vůlí k moci -vymýšlíme metafyzické pojmy - "pravdy" -, jež posilují postavení určité skupiny nebo národa. Žádná pravda jako taková však neexistuje, jsou jen pravdy relativní pro určitou společnost. Veškeré poznání je proto jen otázkou pohledu, takže jde o pouhý výklad - a všechny takové výklady jsou nakonec jen lži.

tags: #postmoderní #svět #a #vnímání #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Sberny boxy a recyklace
• Metody pro čisté ovzduší
• Znečištění ovzduší Větřkovice - podrobná studie
• Definice odpadu
• Definice emise peněz