Přírodě Blízké Úpravy Vodních Toků: Revitalizace v Zastavěných Územích

Přírodě blízké úpravy vodních toků v zastavěných územích neboli intravilánové revitalizace jsou u nás poměrně novou záležitostí. Po staletí byly na potoky a řeky v obcích a městech kladeny protichůdné požadavky - byla stavěna koryta zabírající co nejméně místa, která měla poskytovat co největší průtočnou kapacitu, dostatečnou z hlediska povodní. Řešením byla koryta v podobě hlubokých a hydraulicky co nejhladších kanálů, s výrazně redukovanými ekologickými funkcemi, často vzhledu nevalného, skromně obohacující městské pobytové prostředí.

Naše doba ale začíná uplatňovat trochu jiné požadavky. Zástavba v sídlech samozřejmě má být co nejlépe chráněna před povodněmi, ale vodní tok by měl aspoň v rámci možností vypadat a fungovat jako potok nebo řeka, ne jako kanál. Přicházejí intravilánové revitalizace se dvěma hlavními přístupy. Nárokují alespoň dílčí obnovu prostorového rozsahu vodních toků a jejich povodňových perimetrů. Tento vývoj souvisí s posuny v nárocích lidí na kvalitu sídelního prostředí. Hledají živou osu sídla v potoce nebo řece. Rádi kolem ní chodí, tedy pokud koryto doprovází nějaká zeleň a cesty.

Moderní obce a města si tak více uvědomují přírodní, kulturní a pobytovou hodnotu veřejných částí svého prostoru a do jeho ochrany a zvelebování vkládají prostředky. Uvědomují si, že například právě prostor kolem potoka nebo řeky je příliš cenný nejen na to, aby byl v nějakém zanedbaném stavu, ale dokonce i na to, aby sloužil jenom nějakým soukromě-komerčním zájmům.

Revitalizace Litovického potoka v Hostivicích

Město Hostivice se donedávna nemohlo příliš chlubit svojí „živou osou“. Litovický potok byl v minulosti technicky upraven do podoby nevzhledné kanálovité strouhy. Kyneta, tedy část koryta, kterou vyplňují běžné průtoky, byla redukována do přímého tvaru s minimem členitosti tvarů a minimem hydraulické členitosti. Vzhledem ke stavu okolních ploch se dalo hovořit o modelu „strouha v rumišti“. Revitalizace, kterou nechalo v letech 2014 až 2015 provést město, významně změnila potok a celý potoční pás.

Město Hostivice leží při západním okraji Prahy. Litovický potok odvodňuje mělkou, rozkladitou kotlinu, v níž jihozápadně nad Hostivicemi leží rybniční soustava, která v době Rudolfa II. sloužila jako zdroj pro vodovod Pražského hradu. Tomuto využívání byla nepochybně příznivá komunikace potoka s opukovými vodonosnými horizonty. Pod hostivickým náměstím ústí do Litovického potoka zleva nevelký potok Jenečský. Pod Hostivicemi vstupuje potok na pražské území, protéká nádržemi Strnad a Jiviny, pod věznicí v Ruzyni míjí oboru Hvězda a Libocký rybník, prochází nádrží Džbán, stává se osou Šáreckého údolí a konečně v Podbabě ústí zleva do Vltavy. V některých úsecích Litovického potoka v Praze již v posledních letech uskutečnil dílčí revitalizace Magistrát, respektive Lesy hlavního města Prahy.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Úvahy o potřebě zlepšit stav potoka a potočního pásu a učinit z něj zelenou osu města vznikly již před delší dobou. Když v devadesátých letech nastoupil prudký rozvoj všelijakých skladových areálů a převážně „vysokostandardní“ obytné zástavby, začali si někteří hostivičtí starší uvědomovat, že tento proces by neměl pohltit úplně všechno. Že právě i pro ten „vysoký standard“ město potřebuje mimo jiné pás kultivovaného území podél potoka, sloužící veřejným funkcím. Úvahy se rozvíjely již pod dojmem prvního dotačního Programu revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí (1992 až 2007). Nepostupovaly však příliš rychle, mimo jiné vždycky i v zastupitelstvu narážely na názory, že přeci jenom lepší by bylo prodat i všechny městské pozemky kolem potoka developerům.

V roce 2005 vznikla dokumentace pro územní řízení. Územní rozhodnutí bylo vydáno v roce 2010, vodohospodářské stavební povolení v roce 2011. V tomtéž roce město požádalo o dotaci v rámci operačního programu Životní prostředí. V projektovém rozpočtu a v žádosti o dotaci byly uváděny celkové náklady stavby 31,8 mil. Kč. Realizační náklady po výběrovém řízení, bez víceprací, se pak dostaly na necelých dvanáct milionů korun. Tato částka by měla být plně pokryta dotací v rámci operačního programu Životní prostředí.

Revitalizace pokryla Litovický potok ve větší části zastavěného území Hostivic - od horního mostu nad školou téměř po ústí potoka do nádrže Strnad, respektive po hranici mezi Hostivicemi a Prahou. Navazující terénní a parkové úpravy v celé této délce vytvářejí podélný biokoridor v praktickém smyslu tohoto pojmu. Jako většina intravilánových revitalizací i ta hostivická sledovala tři hlavní cíle. Významným vodohospodářským cílem bylo zvětšení povodňové průtočnosti potočního pásu, dosahované rozsáhlým rozvolňováním koryta. Ekologický cíl revitalizace se dá rámcově popsat jako zlepšení morfologicko-ekologického stavu vodního toku, které má omezit škody, způsobené kdysi technickou úpravou. Hlavní ekologické efekty stavby jsou spojeny s přírodě blízkou potoční kynetou, tedy částí koryta, kterou procházejí běžné průtoky.

Litovický potok na dolním okraji Hostivic charakterizují dle projektové dokumentace tyto hydrologické údaje: Q355d - 11 l/s; Q30d - 239 l/s; Q1 - 1,8 m3/s; Q5 - 6,1 m3/s; Q100 - 23,9 m3/s. Zatímco dříve rozlivy významně zasahovaly do blízké zástavby, po revitalizačním rozvolnění hlavního koryta se jejich zásahy do zástavby omezily na dolní část středního úseku, nad dolním okrajem Hostivic, kde z pozemkových důvodů nebylo možné významnější rozvolnění koryta provést.

Pro návrh přírodě blízké kynety, vložené do hlavního koryta, nebyl stanoven žádný „kapacitní předpis“. Jejím posláním není pojmout nějaký větší, resp. povodňový průtok, ale zabezpečovat optimální vodohospodářsko-ekologické funkce vodního toku za běžných a také - pokud možno - malých průtoků.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Výstavba proběhla ve třech úsekových etapách. Začínala v horní části města a dosahovala po náměstí, kde byly možnosti rozvolňování koryta a rozšiřování potočního území nejvíce omezeny současnou i budoucí zástavbou. Jako druhý byl stavěn úsek na dolním okraji města, pod čistírnou odpadních vod, který naopak leží prakticky již mimo zástavbu města. V celé délce začínaly práce rozšiřováním potočního perimetru, což bylo spojeno s velkými rozsahy těžení zemin a jejich vyvážení k využití mimo potoční území. V některých místech lze produkt rozvolňování označovat jako široké povodňové koryto. V jiných dílčích úsecích, kde byly možnosti rozvolňování výraznější, lze hovořit o vytváření širší druhotné nivy potoka.

V rozvolněném prostoru pak byla modelována přírodě blízká kyneta, která je základem velké tvarové a hydraulické členitosti nově pojednaného vodního toku. Kyneta byla v rámci prostorových možností vnějšího koryta tvarována jako zvlněná, místně se větvící, případně vybíhající do postranních tůňových klků. V dolním úseku bylo možné vytvářet novou kynetu prakticky mimo trasu dřívějšího upraveného koryta a v této trase byl vyhlouben sled biotopních tůní. Většina těchto tůní je oddělena od kynety potoka kamennými filtry, aby její oživení, hlavně obojživelníky, bylo v menší míře ohrožováno rybami z potoka.

Kyneta má různé šířky i hloubky - z hlediska běžného oživení zejména rybami a z hlediska přežívání veškeré potoční bioty za sucha jsou zvláště důležité dnové tůně. Zásadním stabilizačním a rozčleňujícím prvkem kynety je sled příčných dnových pasů, které jsou konstruovány jako záhozy z hrubého kameniva. Po vzoru přirozených meandrujících a zvlněných koryt byla snaha umísťovat tyto pasy v hydromorfologické pozici brodů - ponejvíce do přechodových míst mezi jednotlivými oblouky trasy, zatímco obvyklé místo dnových tůní je v obloucích, při nárazovém břehu.

V rámci revitalizace byla u školy postavena pěší lávka, na několika místech horní a střední části byly zřízeny stupákové přechody přes kynetu. Po realizaci se AOPK ČR zajímala o dosažené - a dosažitelné - efekty morfologické revitalizace, tedy o ty dílčí efekty, které lze nejsnáze změřit a vyčíslit. Pro tento účel byl v dolní části revitalizace, pod čistírnou odpadních vod, vybrán zvláště vydařený ověřovací úsek o délce v ose kynety 100 metrů (údolnicová délka 77 metrů). Tento úsek byl zhodnocen jako příklad toho, nakolik lze zvlnit koryto, resp. kynetu, zvětšit hladinovou plochu a množství vody zadržované v korytě.

Pro město jako investora samozřejmě bude významný další vývoj revitalizace a nároky na její údržbu. Přírodě blízké koryto je koncipováno tak, že může prodělávat jisté změny hlavně vývojem kynety do stran. Jistěže nějaké příští povodňové průtoky mohou koryto pozměnit, systém dnových stabilizačních pasů je ale založen tak, aby ani při takovém vývoji nedocházelo k nežádoucímu souvislému zahlubování kynety. (Málo pravděpodobný výskyt nějakého katastrofického průtoku nelze nikdy a nikde vyloučit, ale taková už je příroda.)

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Přírodní pás podél potoka jistě nebude bezúdržbový. Přes rozsáhlé vyvážení zemin v rámci rozvolňování koryta vytvářejí jeho nynější povrchy z velké části úživné zeminy, z horního povodí a z okolních ploch se bude do revitalizovaného území stále snažit šířit rumištní vegetace. Pás podél potoka tedy bude mít stále sklon k ruderalizaci. Také je a bude vystaven znečišťování a vandalismu, jak lze od začátku pozorovat například na ničení výsadeb stromků. Přitom jde bezesporu o pobytově exponované území, které bude chtít město využívat jako park. Výslednice těchto okolností je zřejmá - území podél potoka bude třeba udržovat, a to bude stát nějakou práci a nějaké peníze.

Specifika Intravilánových Revitalizací

Ve VH 7/8 glosoval pan docent Jaroslav Hlaváč anketu k hydrotechnickým stavbám. Zmínil při tom, že revitalizace vodních toků patří do volné krajiny, ne však do intravilánu. Takový pohled na věc se občas objevuje. Snad jde jenom o pojmoslovnou neujasněnost, a ne o názor, že snahy o zlepšování morfologie vodních toků se nemají týkat zastavěných území.

Revitalizace toků v nezastavěné krajině mají vrátit úseky, které byly v minulosti technicky upraveny, zase blíže přírodnímu stavu. To obvykle znamená v rámci možností obnovit přirozené trasování koryta, přirozeně malé průtočné kapacity a přirozeně malé zaklesnutí běžných hladin vody proti okolnímu terénu. Co nejvíce obnovit tvarovou a hydraulickou členitost koryta, umožnit obnovu přirozené dynamiky a vývoje vodního toku. Ideálně pak obnovit i přirozený rozsah a charakter celého říčního pásu. Jistěže omezené podmínky zastavěných území neumožňují zdaleka takový „revitalizační rozlet“ jako volná krajina. Ale i v sídlech je potřeba morfologii úseků vodních toků v rámci možností zlepšovat. Intravilánové revitalizace lze pokládat za zavedený jak pojem, tak typ vodohospodářské činnosti.

„Intravilánové revitalizace“ se často používají jako snáze vyslovitelný ekvivalent pojmu „přírodě blízké protipovodňové úpravy koryt vodních toků v zastavěných územích“. Nikdo se zatím, naštěstí, nesnaží zahustit a znepřehlednit vodohospodářskou odbornost tím, že by mezi těmito pojmy vyhledával nějaké obsahové, organizační nebo právní odlišnosti. Ovšemže revitalizace v nezastavěné krajině a v zastavěných územích se liší podmínkami, cíli a metodami.

V sídlech a v jejich blízkosti platí priorita - zajištění určité úrovně ochrany zástavby před povodňovými průtoky a před nestabilitami koryt. Takto v blízkosti zástavby obvykle nepřipadá v úvahu zmenšování průtočné kapacity vodního toku, intravilánové revitalizace naopak většinou hledají příležitosti k jejímu zvětšování a bývají spojeny i s technickými protipovodňovými opatřeními. Intravilánové revitalizace také mají velmi omezené možnosti, pokud jde o obnovování přirozené dynamiky a horizontálního vývoje koryt - což je mimo zastavěná území nosné revitalizační téma. V zástavbě se může omezovat nejspíše jenom na některé úseky koryt, řešené vložením přírodě blízké kynety do pevně stranově vymezeného hlavního koryta.

Lidově řečeno, intravilánové revitalizace jsou součástí snah o to, aby vodní toky v zastavěných územích byly dostatečně kapacitní a stabilní, při tom však vypadaly a fungovaly ne jako kanály, ale jako potoky a řeky. Aspoň na úrovni jakéhosi „ekologického minima“, které bude moci veřejnost posuzovat například podle viditelné schopnosti vodního toku držet základní zarybnění. Často jsou možnosti intravilánových revitalizací velmi omezené, nicméně přínosem může být například jenom využití dílčí příležitosti k přírodě blízkému stranovému rozvolnění koryta nebo vytvoření přírodě blízkého dna koryta i v takovém úseku, který musí být z prostorových důvodů opatřen břehovými zdmi.

Závěr

Lze říci, že obnova přírodě blízkého dna koryta, v co největším jeho půdorysném rozsahu, je základním heslem intravilánových revitalizací. Běžně zavodněné přírodě blízké dno je ekologicky mnohem cennější než jalové svahy zemních břehů koryta, opevněné nějakými pohozy či rovnaninami, nebo nějaké suché bermy. Proto se v řadě intravilánových úseků smíříme se svislými zdmi podél koryta, pokud to umožní vytvořit mezi nimi co nejširší přírodě blízké dno. V otázce šířky dna se často naráží na obavy z nadměrného ukládání usazenin nebo zarůstání koryta. K tomu lze říci, že s těmito obavami se to často dost přehání.

tags: #přírodě #blízké #úpravy #vodních #toků

Oblíbené příspěvky:

• Barevné koše na tříděný odpad
• Vychovatelé na škole v přírodě
• Služby měření emisí LPG
• Materiály pro koše na tříděný odpad
• Skládka Zachar v Kroměříži