Proti přírodě: Recenze filmu Rebekky Nystabakk

Do českých kin přichází jeden z prvních filmů z programu Berlinale, norský film Proti přírodě. Natočil ho Ole Giæver, který si taky zahrál hlavní roli.

Film Proti přírodě je cestou do drsné norské krajiny a do hlavy třicátníka Martina, mladého otce a manžela. Martin vyráží sám na víkendový výšlap do hor a my slyšíme jeho necenzurované myšlenky: nekompromisně upřímné postřehy o jeho spořádaném maloměstském životě, o něm samotném i o lidech v jeho okolí. Jeho názory a fantazie sahají od prostých dětinskostí až k hlubším dilematům lidského života.

Ole Giæver, Marte Magnusdotter Solem, Sivert Giæver Solem, Rebekka Nystabakk, Ellen Birgitte Winther, Per Kjerstad, John Sigurd Kristensen, Kim Sørensen, Hege Aga Edelsteen, William Valle Bache-Wiig, Trond Peter Stamsø Munch, Frida Helland, Ester Marie Grenersen, Marit Thrana, Harald Erdal, Stine N., to jsou jména herců, kteří se na filmu podíleli.

Život je vlastně komická tragédie, alespoň tak vyznívá norská výprava do hlubin třicátníkovy duše. A není daleko od pravdy.

Na pomezí filmu a dokumentu servíruje příběh muže, který se s diváky podělí o všechno. Rozhodl se natočit film, kde divák slyší všechno, co se odehrává v hlavě třicátníka Martina. Navíc hlavní postavu ztvárňuje sám a do rolí filmové rodiny dosazuje svou skutečnou ženu i syna.

Čtěte také: Příroda a krevní tlak

Nejistý Martin si nemůže zvyknout na úlohu otce, a tak utíká od světa i od rodiny do divoké norské přírody, kde se cítí svobodně. Přemítá, hodnotí svůj život a chová se nahodile - podle momentální nálady. Tím chci říct, že když má chuť masturbovat, skutečně masturbuje. A když na to přijde, běhá po louce do půl těla nahatý. Dole bez, ano, dámy.

Zdá se to přehnané. Giæver nešetří. Ve svém počinu se vysmívá klasicky zidealizovaným hrdinům, a naopak vykresluje člověka jako nesympatického sobce, plného rozporuplných myšlenek. Divák se s Martinem konfrontuje, přemýšlí, co by v dané chvíli udělal on sám.

Objektivně je nutné podotknout, že příběh je až příliš podřízený myšlenkám a intimitě. Koukat 80 minut na nevděčného chlapa, který uvažuje, jak nejúčinněji by své ženě zahnul, se po čase omrzí. Nejasně nakonec vyznívá i poselství filmu. Ze závěru není patrné, co přesně chtěl autor sdělit. Jestli jen sledoval příběh zoufalého muže, nebo vyprávěl příběh zoufalého muže.

Mladý režisér jde ve snímku Proti přírodě s kůží na trh, a to doslova. Po většinu stopáže se mu daří držet divákovu pozornost, protože je upřímný a jeho intimita baví.

Proti přírodě vypráví příběh třicátníka Martina, který utíká od své rodiny na víkend do hor a myšlenky, které ho cestou provází, můžete slyšet bez cenzury. A není to nic hezkého. Martin přemýšlí o tom, že není dobrým otcem, natož manželem. Přemýšlí, že nejlepší by bylo celé dny číst knihy, žít sám a časem potkat ženu, která by ho neomrzela. Myslí na to, že když mu bylo dvacet, měl všechno před sebou a budoucnost byla výzva, nikoliv hrozba.

Čtěte také: Cesta k udržitelnosti

Pokud patříte mezi diváky, kteří považují Padesát odstínu šedi nebo Jupiter vychází za skvělé filmy, nevyhazujte za Proti přírodě peníze. Snímek nemá děj, záběry jsou dlouhé a kromě krásné norské přírody toho na plátně moc neuvidíte. Určitě se ale párkrát od srdce zasmějete, to slibuji. Giaever žertoval, že film měl stát co nejmíň, proto v hlavních rolích uvidíte pouze dva lidi a dvě hory.

Proč Proti přírodě? Protože hlavní hrdina nemůže nalézt harmonii uvnitř sebe sama, ani když se zakope pod zem. V norštině název Mot naturen vyjadřuje obojí, jak výraz „proti“, tak „vstříc“.

V přírodě, dnes už možná na jediném místě, kde se člověk může na chvíli cítit sám sebou a chovat se tak, jak skutečně cítí, Martin nachází ventil ke svému existenčnímu dilematu. Film je lidský, příliš lidský, jak by řekl Nietzsche. Líbit se vám bude hlavně proto, že se v něm možná sami najdete, protože dřív nebo později si každý položí otázku, jestli život, jaký žije, je skutečně ten, ve který doufal.

Martin, kterého ztvárnil sám režisér a scénárista snímku Ole Giaever, žije v malém norském městečku obklopeném hornatou panenskou přírodou a rád běhá. Jeho útěky se prolínají celým filmem. V rozběhlé krizi středních let hledá střípky své osobní svobody a odbíhá k naivním představám o novém začátku. Ale realita v podobě prohlubujícího se vnitřního nepohodlí nakonec všechny tyto fantazie převálcuje, ať už se týkají soužití s jinou ženou nebo nového místa pro nový život.

Během snímku přicházejí i chvíle, kdy si Martin od tíživých myšlenek na chvíli odpočine, třeba když si do běhu do sluchátek pustí Forever Young od Alphaville. Nebo když bezmyšlenkovitě pozoruje své plovoucí tenisky na hladině jezírka. Ale i když by chtěl, moc dlouho mu takové chvíle nevydrží.

Čtěte také: Výzvy v boji proti plastům

Na snímku mě zaujala pravdivost a upřímnost, bez filmových ideálů a her na dokonalost. Ukazuje život jako tragikomedii, kterou všichni prožíváme po svém, a přesto podobně. Z kina můžeme odcházet pobaveni, že jsme zahlédli kousek sebe, nebo s divným pocitem, že s námi taky není něco v pořádku.

Skandinávské filmy jsou jiné. Nechybí jim syrovost, drsné scény a svébytný humor. Ole má skoro dva metry, je to modrooký blonďák a navíc to celé vymyslel a zrealizoval. Už teď ho milujete a to ještě film nezačal.

Myslím, že v průběhu života se dostaneme několikrát do bodu, ve kterém musíme přemýšlet o tom, jestli vedeme takový život, jaký chceme. A to může nastat v raném věku, ve středním věku, nebo i v pozdním. V průběhu děláme různá rozhodnutí. Stěhování do jiného města, svatba, nebo rozhodnutí mít děti, abych dal nějaké příklady. A pak časem po všech těch rozhodnutích přemýšlíte, jestli jste se svým životem spokojený.

Ale ano, Martin je asi v tom, čemu říkáme krize středního věku. Má dítě, etabloval se v práci. Inspiruje mě norský filozof Ole Ness, který řekl, že sám uprostřed přírody byl vždy nejvíc sám sebou. To dobře chápu. Příroda o nás nemá žádná očekávání. Můžete v ní být, kým chcete.

Jiní lidé říkají, že naopak nemůžete najít sám sebe, pokud nevstupujete do vztahů s jinými lidmi. Já osobně si myslím, že třeba najít rovnováhu mezi samotou v přírodě a tím, že jsme společenské bytosti, že potřebujeme společnost, sociální kontakty a kulturní život.

Hlavní postavu si zahrál sám režisér Ole Giaever a do filmu obsadil i svoji manželku a svého syna. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodl, že hlavní roli budu hrát já sám. Ale ještě před tím než jsem se takhle rozhodl, tak jsem rovnou angažoval manželku jako svoji filmovou ženu. A pak, když jsem obsadil sám sebe, už bylo docela jednoduché hrát i s vlastním synem. Je pro nás přirozené být spolu a taky nám je syn podobný.

tags: #proti #prirode #rebekka #nystabakk #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Proč zanikla mezopotámská civilizace? Ekologie
• Magie zimní přírody
• Životní prostředí CHKO Třeboňsko
• Strýček v ohrožení - recenze
• Koloběh C H O N v přírodě