Historie rakouského svazu ochrany přírody v České republice

Ochrana přírody na území dnešní České republiky se vyvíjí od první poloviny 19. století. Po roce 1918 můžeme sledovat počátky státní ochrany přírody, přičemž prvními explicitními ochránci přírody byli šlechtičtí majitelé panství.

Snahy na počátku 20. století

Po přechozích individuálních snahách osvícených vlastníků o ochranu cenných přírodních památek se na přelomu 19. a 20. století objevují první snahy o systematickou legislativní ochranu přírody. V roce 1894 je v návrhu zákona o ochraně uměleckých a historických památek v monarchii již patrná ochota uznávat za veřejný zájem i ochranu památek přírodních.

V roce 1901 předložil ve vídeňské Poslanecké sněmovně G. Nowak návrh na vydání zákona k ochraně a udržování přírodních památek. Nařízení královského uherského ministra zemědělství Daranyiho z roku 1900 „o soupisu památných stromů a o povinné ochraně přírodních památek významu vědeckého a uměleckého“ bylo zřejmě v r. 1902 pohnutkou pro akci vídeňského Ministerstva kultu zahájit přípravné práce na evidenci a ochraně přírodních památek.

Proto c. k. místodržitelství v Praze vydalo oběžník a uložilo zpracovat soupis přírodních památek. Byly zapojeny i školy. Ve stejném roce poslanec Bachmann předložil Českému zemskému sněmu „návrh v příčině zachování přírodních a historických památek v Království českém“. Návrh demonstroval na potřebě uchránit dvě ohrožené přírodní památky - Kamennou hůrku u Františkových Lázní a Vysoký kámen u Kraslic.

Následně v r. 1903 vídeňské Ministerstvo kultu a vyučování vydalo předpis o ochraně přírodních památek z důvodů vědeckých a estetických ukládající provést jejich soupis a doporučující zřizovat přírodní rezervace. Tento byl dále prováděn i zemskými úřady (vytvoření komplexnějších soupisů však bylo přerušeno první světovou válkou).

Čtěte také: Co potřebujete vědět o emisích CO2 a rakouském velkém technickém průkazu

O zákonnou ochranu přírody a krajiny se v té době významně zasazoval poslanec Českého zemského sněmu Luboš Jeřábek, pozdější zakladatel a přednosta Státního památkového úřadu. Hned v prvním roce svého zvolení poslancem (1908) předložil osnovu zákona na ochranu přírodních a krajinných památek. Když byla 21. prosince 1910 na popud Svazu okrašlovacího ustavena Komise pro zachování památek, která měla za úkol prosazovat také jejich legislativní ochranu, stal se L. Jeřábek jejím předním členem a 20. září 1911 znovu předložil návrh zákona na ochranu přírody, ale opět bezúspěšně.

Na posledním zasedání zemského sněmu v r. 1911 podal návrh na územní ochranu přírodovědně významných území: „Zemskému výboru se ukládá, aby … v době co nejbližší nákladem zemským na vhodných místech jak v okolí král. hlav. města Prahy (Šárka, Strahovské lomy), tak i na vhodných k tomu místech v typických krajinách v pohořích tohoto království (Šumava, Pláně pod Roklanem, Boubín, Rudohoří, Krkonoše, Středohoří, Milešovka, Sutomská hora, v Brdech, v okolí Padrťských rybníků, Blaník, Železné hory) zřídil parky národní, popřípadě ochranné oblasti pro zvířenu i rostliny, tyto cestou smluvní s majiteli, obé u předložení příslušných zákonů zemských, sepsaných po bedlivé úradě s povolanými korporacemi a odborníky obou zemských národností…“

Období první republiky

Po roce 1918 pokračovaly intenzivní snahy o přijetí legislativy pro ochranu přírody, například za součinnosti ornitologa Jiřího Jandy byl zpracován návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“. Zůstal však pouze ve fázi návrhu. V roce 1919 Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) sbíralo podklady pro zákonnou ochranu přírody. Své náměty zaslali Rudolf Korb, zmíněný Jiří Janda, Jan Roubal a Karel Zimmermann.

V roce 1922 předložil první komplexní návrh zákona na ochranu přírodních památek poslanec Národního shromáždění J. V. Stejskal spolu s dalšími 22 poslanci. Na návrhu spolupracoval zejména s botanikem Josefem Podpěrou. Tento návrh však nakonec „spadl pod stůl“. K nepřijetí přispěla i snaha MŠANO připravit kvalitnější předlohu řešící uceleně ochranu památek kulturních i přírodních. MŠANO nedoporučovalo oddělení ochrany přírodních památek od ochrany památek historických a uměleckých, kritizovalo také vadnou terminologii.

V roce 1921 oficiálně požádalo MŠANO historika J. Emlera a Jana S. Procházku, prvního vysokoškolského lektora ochrany přírody u nás, aby vypracovali návrh památkového zákona. Tito úkol přijali a po roce práce a projednávání odeslali návrh nového zákona, který již částečně respektoval tehdy nový celostní koncept ochrany přírody, zohledňoval zkušenosti ze zahraničí, např. předpisy na ochranu přírody přijaté v USA, Rakousku či Švýcarsku. Část zákona věnovanou ochraně přírody J. S. Procházka konzultoval s mnoha dalšími odborníky.

Čtěte také: Květnaté louky Bílých Karpat

Zároveň s návrhem zákona předložili návrh statutu pro zřízení a správu národních parků a rezervací a návrh statutu Státního památkového úřadu, přírodovědecké sekce, výlučně zaměřené na ochranu přírody. Nadčasový návrh zákona se stává základem pro pozdější legislativní návrhy (např. ministerského rady Jana Dvořáka z r. 1924), z nichž některé se sice dostaly až do meziresortního projednávání, ale jejich projednávání se stále protahovalo. V roce 1926 kritizuje Jan S. Procházka neustálé odkládání přijetí zákona a konstatuje, že by bývalo bylo lepší projednat návrh Stejskalův: „… přes jeho mezery a nedokonalosti, když oficielní předloha tak dlouho na sebe nechává čekati“.

V roce 1931 následoval návrh zákona na ochranu památek přírodních, historických a uměleckých J. Wirtha, v letech 1937-1938 je meziresortně projednáván návrh osnovy zákona V. Palečka (z r. 1934). Do začátku 2. světové války se však žádný z těchto návrhů nepodařilo realizovat.

V období první republiky tak byla přijata jen dílčí legislativní opatření k ochraně přírodních památek, jako např. zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace č. 438/1919 Sb., podle kterého „vedení musí být v souladu s krásami přírodních, krajinných a historických památek a uměleckých staveb a okleštění stromoví je přípustné pouze v nezbytné míře, která je nutná ke zřízení a udržování rozvodných sítí“. Nebo zákon o stavebním ruchu č. 100/1921 Sb. stanovuje, že pro stavební účely nesmí být vyvlastněny vzrostlé sady.

Z důvodu absence zákona o ochraně přírody mohla být za první republiky chráněná území zřizována pouze dohodou s vlastníkem, zejména při provádění pozemkové reformy. V rámci první pozemkové reformy, realizované prostřednictvím zejména tří zákonů (tzv. záborový z r. 1919, přídělový a náhradový z r. 1920) bylo možné ustanovit buď dosavadnímu vlastníkovi, nebo přídělci podmínky hospodaření na vymezeném majetku v zájmu udržení a ochrany přírodní památky. Konkrétně přídělový zákon výslovně praví: „Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké.

V souvislosti s územní ochranou přírody je třeba zmínit Výnos MŠANO z 31. 12. 1933, tzv. Silvestrovský výnos připravený R. Maximovičem. Přestože Silvestrovský výnos je „pouze“ úředním soupisem chráněných území existujících k datu jeho vydání určeným „k informaci profesorských a učitelských sborů“ pro tehdejší výuku ve školách, jde o významný krok v územní ochraně přírody na území ČR, kdy se podařilo v jediném aktu uvést přehled všech chráněných území do té doby zřízených (a zjevně i několik dalších, které byly v době vydání výnosu „v jednání“).

Čtěte také: Historie Svazu pro ochranu přírody

Období druhé republiky a protektorátu

Projednávání památkového zákona přesvědčilo pracovníky ústředních úřadů o potřebě oddělit ochranu přírody od ochrany památek, avšak okupace a odtržení pohraničního území vše změnilo. Veškerá opatření přijímaná v protektorátu podléhala kontrole a schválení okupantů, musela býti zpracována analogicky podle předpisů v Říši a odpovídat nacistické ideologii. Přesto ani v tomto období pokusy o přijetí legislativní úpravy neustaly a zejména z iniciativy R. Maximoviče vzniklo postupně v letech 1940-1943 hned několik návrhů vládních nařízení o ochraně přírody a domoviny a v r. 1943 i návrh osnovy zákona o ochraně přírody.

Období komunistického režimu

Ani v poválečných letech se nepodařilo legislativní úpravu ochrany přírody prosadit a tak hlavní oporou byla Ústava z r. 1950 konstatující ochranu kulturních památek, trestní zákoník správní ze stejného roku, který pamatoval i na ochranu přírody a krajiny, zvláště přírodních památek a rezervací, a zákon z r. Státní i dobrovolní ochránci přírody se přijetí zákona o ochraně české přírody dočkali až 1. srpna 1956 (č. 40/1956 Sb.), kdy ho jednomyslným usnesením schválilo Národní shromáždění.

Přijetí zákona předcházelo zpracování návrhu a vytrvalé úsilí Jaroslava Veselého, prvního ředitele Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Při tvorbě zákona se čeští ochranáři inspirovali nejen staršími návrhy, ale také v té době již platnou polskou normou. Zákon platil až do 1. 6. 1992 do přijetí současného zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy 36 let, a dočkal se jen pěti novelizací. Nejzásadnější změnu představoval tzv. sankční dodatek, konkrétně zákon č. 65/1986 Sb., doplňující dva paragrafy upravující přestupky a možnost uložení sankcí a nápravných opatření.

V osmdesátých letech dvacátého století se začalo pracovat na přípravě novelizace zákona o ochraně přírody. Tyto přípravy umožnily po r. 1989 státní ochraně přírody rychle připravit návrh nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny, současného zákona č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Vývoj legislativy

Česká krajina prošla v nedávné historii velkými zátěžemi, jako je kanalizace vodního režimu, systematické ničení ekologické infrastruktury při socialistickém zemědělství a vysoká imisní zátěž většiny našich pohoří. Nově je doplňuje postupující urbanizace, fragmentace krajiny dopravními stavbami či obtížně odhadnutelné dopady klimatické změny. Náš současný systém ochrany přírodního a krajinného prostředí patří i přes některé slabiny k těm nejvyspělejším na světě.

Zákon o ochraně přírody a krajiny, který byl přijat před pětadvaceti lety, vnesl do tohoto oboru zásadní změnu. Vedle vymezení kompetencí obecní státní správy byla nově založena i speciální státní správa pro národně významná chráněná území a do ochrany krajiny byly také nově zahrnuty územní systémy ekologické stability. Zákon prošel během let řadou dílčích změn, zejména po našem vstupu do Evropské unie.

Pro ochranu přírody byly rovněž velmi důležité poslední dva roky, protože byla legislativně jasně upravena správa národních parků, chráněných krajinných oblastí (CHKO), národních přírodních rezervací (NPR) a národních přírodních památek (NPP) vykonávaná správami národních parků a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Od začátku devadesátých let se téměř dvojnásobně zvýšil počet chráněných území a zvětšila se i jejich plocha.

Přestože systému české ochrany přírody k úplné dokonalosti stále mnohé chybí, celkově lze jeho vývoj a stav po čtvrtstoletí hodnotit pozitivně.

Po roce 1989 byla proto prioritou příprava legislativy, která se bude opírat o nové poznatky a propojí odborné zázemí a výkonné kompetence. Na velmi slušné úrovni je sběr dat - probíhá pravidelný monitoring stavu evropsky i národně významných druhů a stanovišť. AOPK ČR provozuje Informační systém ochrany přírody, jehož součástí je veřejně přístupná nálezová databáze, která obsahuje už přes dvacet milionů záznamů.

Organizace ochrany přírody

Český svaz ochránců přírody (ČSOP)

Český svaz ochránců přírody byl založen 11. září 1979. Prvním předsedou nové ochranářské organizace se stal prof. ing. Od roku 1981 vydával Svaz svůj vlastní časopis Naší přírodou. Hlavní aktivitou ZO ČSOP byla v té době péče o chráněná území - byly sjednávány patronátní smlouvy nad maloplošnými chráněnými územími, na nichž pak byla prováděna strážní služba, realizovány inventarizační průzkumy a především managementová opatření, nejčastěji kosení a likvidace náletu.

V následujících letech došlo k několika zásadním změnám v postavení ČSOP. Svaz především přestal být jedinou ochranářskou organizací. ČSOP se začal aktivně věnovat otázkám legislativy, stál při vzniku samostatného Ministerstva životního prostředí, začal navazovat nové kontakty se zahraničními organizacemi. Vedle tradiční praktické ochrany přírody a krajiny nabývala stále více na významu i ekologická výchova. V roce 1991 byly schváleny zcela nové stanovy, měnící základní strukturu i fungování Svazu.

Roku 2001 obnovil ČSOP vydávání celostátního časopisu Krása našeho domova (navázal tím na stejnojmenný časopis, vydávaný v první polovině 20. stol. Svazem okrašlovacím a ochranným, k jehož odkazu se ČSOP stále intenzivněji hlásí). Téhož roku byla zahájena tradice každoročních setkání členů a příznivců ČSOP. Zcela novou zásadní aktivitou bylo na jaře 2003 vyhlášení dlouhodobé veřejné sbírky „Místo pro přírodu“, jejímž cílem je získat finanční prostředky na výkupy pozemků významných pro zachování přírodní rozmanitosti.

Neziskové organizace

Jejich role je zásadní, a to hned v několika ohledech: NNO totiž vystupují jako praktičtí ochránci přírody, její hlídací psi (watchdogs), lobisté ve prospěch přírody či instituce provozující ekologickou výchovu. To jsou čtyři nejzásadnější role a přínosy NNO pro ochranu přírody v ČR, přičemž je nutno poznamenat, že v praxi se většina neziskovek zabývá několika (nebo dokonce všemi) aktivitami zároveň.

Praktická ochrana přírody

Neziskovky jsou pro praktickou ochranu přírody nezastupitelné. Umějí pracovat s dobrovolníky a jejich členové a zaměstnanci chrání přírodu s nadšením. Přitom vesměs buď samy disponují kvalitním odborným zázemím, nebo dokážou velmi dobře spolupracovat s experty státní ochrany přírody - ať už z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, či správ jednotlivých chráněných krajinných oblastí a národních parků. Podílejí se přímo na managementu chráněných území a řečeno ve zkratce: za málo peněz dokážou hodně muziky.

Nejvýznamnější je role neziskovek především při managementu maloplošných zvláště chráněných území, ať už jde o přírodní památky, přírodní rezervace, nebo dokonce o národní přírodní rezervace. Státní ochrana přírody (včetně obcí a krajů) by se bez pomoci neziskových organizací a dobrovolníků a jejich nadšení v žádném případě neobešla.

Naprosto nezastupitelná je role neziskovek (často úplně maličkých a lokálních) v péči o území, která státní ochrana přírody nepokrývá vůbec. Buď proto, že jsou „pod její rozlišovací schopností“, nebo proto, že třeba podobné fenomény dostatečně chrání zvláště chráněná území na jiných lokalitách.

Pozemkové spolky

Zvláštní kapitolou praktické péče o přírodu jsou pozemkové spolky. Už před kampaní existovala řada pozemkových spolků, ovšem teprve kampaň Místo pro přírodu, jež začala sbírkou na odkup bělokarpatské Ščúrnice, tento způsob ochrany přírody pořádně rozhýbala a především na jejich činnost a samotnou existenci upozornila širokou veřejnost. Jen v rámci kampaně bylo od jejího zahájení na jaře 2003 vykoupeno 19 lokalit v deseti krajích a v Praze, jejichž celková rozloha je téměř 70 ha.

Významnou přidanou hodnotou pozemkových spolků je (samozřejmě kromě samotné péče o spravované území) fakt, že v případě výkupů je každý z donátorů vlastně symbolickým vlastníkem části chráněného území. V České republice tak již dnes žijí minimálně tisíce vlastníků pozemků, kteří mohou své vlastnické právo uplatňovat jako ochranáři.

Hlídací psi přírody

„Watchdog“ aktivity neziskových organizací v ochraně přírody jsou pravděpodobně mediálně nejfrekventovanější částí práce neziskovek. Jde o účast v řízeních podle zákona o ochraně přírody a krajiny, územních a stavebních řízeních a pak samozřejmě o různé akce či soudní spory, při kterých se neziskovky snaží zabránit realizaci vesměs stavebních projektů, které by vedly k narušení nebo devastaci přírody.

Lobisté přírody

Určitě není třeba nikoho přesvědčovat, že odbornou úroveň a společenský význam ochrany přírody ovlivňuje podstatným způsobem to, jak vypadá konkrétní legislativa - nejenom vlastní ochranářská, ale i návazné právní předpisy (např. stavební zákon, správní řád, lesní zákon, zákon o myslivosti, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu).

Role nevládních organizací v legislativním procesu je opět velmi podstatná. Velmi významnou roli mají v tomto ohledu, kromě již zmiňovaného ČSOP, především Hnutí DUHA, Arnika a Zelený kruh.

Ekologická výchova

Podobně jako se stát neobejde bez neziskovek v praktické péči o přírodu, neobejde se bez nich ani v environmentální výchově, vzdělávání a osvětě (místo zkratky EVVO řekněme v ekovýchově). Síť středisek ekologické výchovy (SEV) Pavučina, provozovaných převážně neziskovými organizacemi, je toho jasným dokladem.

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP)

SÚPPOP byl zřízen při Ministerstvu školství a kultury zákonem o kulturních památkách č. 22/1958 Sb. (§19) ze 17. 4. 1958. Štěstím pro ochranu přírody bylo, že prvním ředitelem SÚPPOP se stal Jaroslav Veselý, profesionální ochránce přírody.

Zapojením do státního programu elektronizace byla budována laboratoř dálkového průzkumu země, která se později stala základem pro dnešní útvar Informačního systému ochrany přírody AOPK ČR. Na počátku osmdesátých let také začal SÚPPOP pracovat na novém zákoně o ochraně přírody. Určitým problémem byla nevyjasněnost kompetencí mezi samostatně působícími SÚPPOP a KSSPPOP, kterou se ústav snažil kompenzovat metodickými poradami a konzultacemi.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR)

V roce 2006, v návaznosti na změny v ochraně přírody po ustavení vyšších samosprávných celků (1. 1. 2000) a po vstupu ČR do EU (1. 5. 2004), byly zahájeny kroky k ustavení speciálního orgánu státní správy v ochraně přírody s celostátní působností. Cílem bylo posílit státní ochranu přírody jako instituci obsahující všechny potřebné pilíře - tedy odborné zázemí vč. monitoringu a dokumentace, kompetence k přímému výkonu státní správy a zajišťování péče vč. financování a v neposlední řadě osvětu veřejnosti.

Nejprve v r. 2006 došlo rozhodnutím ministra životního prostředí ke spojení obou organizací státní ochrany přírody do jedné organizační složky státu AOPK ČR. Zároveň provozování veřejně přístupných jeskyní vč. jejich výzkumu a dokumentace bylo svěřeno nově založené příspěvkové organizaci Správa jeskyní ČR. Až v souvislosti s projednáváním dvanáct let odkládaného služebního zákona již muselo padnout rozhodnutí, jaké bude definitivní postavení speciálních orgánů státní správy v ochraně přírody. V případě AOPK ČR byla volba jasná. Vedení organizace se snažilo o ustavení AOPK ČR jako služebního úřadu, což se zákonem č. 250/2014 Sb. stalo.

Významné milníky v legislativě ochrany přírody v ČR

tags: #rakouský #svaz #ochrany #přírody #historie

Oblíbené příspěvky:

• Lázně Kundratice klima
• Inovace v odpadovém hospodářství ČR
• Odvod kondenzátu z kondenzačního kotle
• Likvidace azbestu z odpadního potrubí
• Provize z emisí dluhopisů