Ekolist: Recyklace plastu

V roce 2021 jsme z Evropské unie vyvezli 32,7 milionů tun odpadu, z toho více než milion tun tvořil odpadový plast. Objem vyvezených odpadků se od roku 2004 zvýšil o 75 %. Část odpadu se podaří recyklovat, zbytek ale končí na nelegálních skládkách, které znečišťují životní prostředí, otravují lidi, živočichy a rostliny. Současný stav představuje také ekonomický problém, protože znamená ztrátu zdrojů a příležitostí pro recyklační průmysl v EU. Evropská unie se zavázala tento problém řešit v rámci Akčního plánu pro oběhové hospodářství.

Zpráva Evropského parlamentu navazuje na nařízení Evropské komise z listopadu 2021, které stanovuje nová pravidla EU pro přepravu odpadů. Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin Evropského parlamentu přijal na začátku prosince 2022 legislativní zprávu, ve které europoslanci nařízení Komise podpořili a předložili návrh, jak koncepci posílit a zefektivnit. V přijaté zprávě europoslanci jasně podpořili zákaz přepravy všech odpadů určených k likvidaci v rámci EU s výjimkou dobře odůvodněných zvláštních okolností. Další zákaz by měl platit pro vývoz nebezpečných odpadů z EU do zemí mimo OECD. Vývoz neškodlivého odpadu mimo země OECD by měl být povolen pouze v případě, kdy tyto země prokáží schopnost s tímto odpadem nakládat udržitelným způsobem.

Problémy spojené s nelegálními skládkami

Nelegální skládky, které nejsou v souladu s regulacemi pro bezpečné nakládání s odpadem, představují značné riziko pro životní prostředí a zdraví lidí. Hlavním problémem je nedostatečná údržba a konstrukce, což může umožnit odpadu unikat do ovzduší a do vody a také uvolňovat škodlivé látky, jako jsou rtuť nebo dioxiny. Tyto látky mohou poškodit nervový, imunitní nebo reprodukční systém a mohou mít karcinogenní efekt. Navíc černé skládky jdou často ruku v ruce s korupcí a brání místnímu rozvoji.

Nelegální obchodování s odpadem, které zahrnuje nelegální přepravu, zpracování, likvidaci i recyklaci, patří podle agentury Eurojust mezi čtyři nejzávažnější trestné činy v oblasti životního prostředí. Zpráva podpořená Evropským parlamentem volá po vytvoření cíleného mechanismu EU na provádění kontrol, které mají za úkol odhalovat a zamezovat nezákonné přepravě odpadu.

Na mezinárodní úrovni se přeprava odpadu řídí Basilejskou úmluvou, která vstoupila v platnost v roce 1992. Smluvní strany, včetně EU a jejích členských států, podle ní musí zajistit, aby se se škodlivým odpadem zacházelo v souladu s environmentální šetrností. Úmluva rovněž ukládá povinnost minimalizovat množství odpadu, které se přepravuje - odpad by se měl zpracovat co nejblíž místu vzniku. Pro představu, mezi členskými státy EU se každoročně převeze kolem 67 miliard tun odpadu. V rámci nové zprávy bude převoz odpadu mezi členskými státy dále možný, bude ale podpořen digitální centrálním systémem, kde se budou ukládat informace o přepravě odpadu.

Čtěte také: Česká energetická koncepce: role jaderné energie

Jak se dá spracovat plastový odpad?

Ako sa dá spracovať plastový odpad? Jestliže je nutno materiál přetřídit, je nejprve ručně tříděn. Poté se rozemele a podrtí. Z těchto frakcí se potom připravuje směs tak, aby mohla být použita pro různé výrobky. Tato směs je poté vtlačena do kovových forem, kde se z ní stane hotový výrobek. Tento způsob recyklace je pro životní prostředí velkým přínosem nejen proto, že se nespotřebuje tolik energie a surovin jako při primární výrobě plastů, ale také proto, že se výrazně prodlužuje životnost našich skládek.

Další možností zpracování plastů je jejich spálení při využití energie. Například v roce 1995 byly v zemích EU odebrány asi 4 milion tun plastů, z nichž 65% bylo spáleno s využitím energie a zbylých 35% recyklováno.

Aktuální situace v ČR

V České republice se plasty, včetně PET lahví, sbírají do nádob žluté barvy, případně do pytlů určených na třídění plastů. EKO-KOM od počátku roku zareagoval na změny v odpadové legislativě. Od 1. ledna 2021 zvýšil o 30 až 40 procent platby třídicím linkám, zejména v případě plastových obalů. Za rok tak třídicí linky získají až 100 milionů korun navíc. S náběhem nové evropské legislativy, kterou implementuje zákon o odpadech platný od počátku roku, se mění model nakládání s tříděnými plasty, jejichž nerecyklovatelnou složku již nelze ukládat na skládky.

Dlouhodobě existuje odbyt pro dotříděné PET lahve, duté obaly od drogerie i potravin a aktuálně je také poptávka po čirých i barevných plastových fóliích a směsných plastech. Přestože kapacity zpracovatelů těchto materiálů plně nevyřeší budoucí celkovou potřebu recyklačních kapacit v ČR, tak ani existující kapacity nejsou aktuálně plně využity. Ostatní frakce plastových odpadů se dlouhodobě zpracovávají na certifikovaná paliva pro cementárny (TAP) a v omezeném rozsahu se využívají i energeticky v ZEVO.

Nutnost přejít na nový model nakládání s plasty způsobila na odpadovém trhu regionální výkyvy, které jsme předjímali. Proto jsme od nového roku zvýšili platby třídicím linkám za úpravu tříděných odpadů na druhotnou surovinu pro materiálovou recyklaci a zachovali jsme i nutnou podporu pro certifikovaná paliva. Oboje s cílem minimalizovat skládkování vytříděného odpadu krátkodobě energetickým využitím a střednědobě zvýšením účinnosti procesu dotřídění pro materiálovou recyklaci, tedy minimalizací množství výmětu.

Čtěte také: Světelné znečištění a Česká republika

Jednotkové sazby za tunu materiálu předaného k recyklaci se zvýšily podle jednotlivých druhů obalových plastů o 30 až 40 %, u některých až na dvojnásobek. Po provedených opatřeních nyní sledujeme reakci trhu. Předpokládáme, že krátkodobě budou námi poskytnuté dodatečné zdroje použity i k řešení energetického využití výmětu, ale brzy se projeví v poklesu jeho množství díky účinnějšímu třídění.

Na základě doposud zpracovaných dat bylo navzdory epidemiologické situaci v minulém roce do žlutých popelnic odloženo zhruba 180 tis. tun odpadů. Z rozborů odpadů, které pravidelně realizujeme, vyplývá, že je v nich okolo 25 tis. tun neplastových nežádoucích příměsí, které se musí, a i nadále zákonně mohou, skládkovat. Ze zbylých 155 tis. tun plastových odpadů bylo okolo 60 tis. tun vytříděno pro materiálovou recyklaci, okolo 50 tis. tun zpracováno na certifikovaná alternativní paliva pro výrobu cementu a zhruba 10 tis. tun využito energeticky v ZEVO.

Z dat vyplývá, že pokud by třídicí linky i přes naše zvýšení plateb, nezvýšily svou účinnost dotřídění, přebývalo by jen okolo 35 tis. tun plastového výmětu, který byl dosud odkládán na skládku, a bylo by pro něj třeba najít odbyt. Zařízení na energetické využití odpadu u nás ročně zpracují 1,2 mil. tun odpadů, 35 tis. tun plastového výmětu tedy představuje necelá 3 % jejich roční kapacity. Z uvedených 1,2 mil. tun se okolo 400 tis. tun spotřebovává při výrobě cementu. Tato spotřeba paliv vyrobených z odpadu je z velké části pokryta dovozem paliv ze zahraničí.

Kromě zvýšení plateb třídicím linkám o předpokládaných 100 milionů Kč za rok a zvýšení plateb obcím za třídění o 11 %, EKO-KOM od ledna také systémově finančně podporuje zpracování směsných plastů a barevných fólií ze žlutých kontejnerů částkou 2 300 Kč za tunu. To by mělo podpořit rozvoj těchto recyklačních kapacit, ale také ještě zvýšit jejich poptávku po vytříděných plastových odpadech na našem trhu. V konečném důsledku by to v krátkém čase mělo zvýšit účinnost třídicích linek tak, aby se množství problémového výmětu výrazně omezilo.

Mýtus recyklace

Také jste si všimli úhledných a uklidňujících zelených log na obalech plastových výrobků? Zelená loga evokují, že vše je v naprostém pořádku a rovnováze, a ulehčují vašemu svědomí, když si takový výrobek kupujete. Americko-německý dokumentární film Mýtus recyklace z roku 2021 od režisérů Toma Costella a Benedicta Wermtera odhaluje, jak se plní sliby, které nám zelená loga dávají. Mýtus o recyklaci uvádí diváka do souvislostí, když se zabývá historií recyklace odpadů, jejíž počátky můžeme sledovat v 90. letech 20. století. Právě recyklace měla být odpovědí na tehdejší odpadovou krizi a stala se tak prvním příslibem odpadového hospodářství.

Čtěte také: Mapování velkých šelem

Dokumentaristé nás zavedou do recyklačních zařízení, kde zjistíme, že část plastového odpadu je nerecyklovatelná, případně že u některých druhů odpadu by recyklace byla možná, ale příliš drahá. Stopu nerecyklovatelného plastového odpadu můžeme sledovat i přes milníky - předpisy příslušných zemí - až do míst, kde tento "plně recyklovatelný" odpad dnes končí. Film představuje jednotlivé aktéry odpadového byznysu a přináší autentické záběry rozhovorů s nimi, kterých jako bychom se při sledování filmu stali součástí. Odhaluje některé způsoby, jakými zločinecké sítě obcházejí předpisy o nakládání s plastovým odpadem, a to s vyjádřením samotného ředitele Evropského úřadu pro boj proti podvodům.

V závěru filmu tvůrci poukazují na další rodící se alianci plnou ambiciózních slibů, na kterou však divák může pohlížet kriticky na základě všeho, co ve filmu dosud viděl. I tuto scénu doprovází dramaticky zpomalený komentář vypravěče, který shrnuje současný problém plastového odpadu a definitivně vyvrací poslední naděje, že sliby, které jsou spotřebitelům dávány prostřednictvím zeleného loga na obalech výrobků, jsou nebo mohou být v budoucnu naplněny.

Využití odpadních kalů při výrobě cihel

Dosud nevyužitelné odpadní kaly, které vznikají při recyklaci plastů, mohou posloužit při výrobě cihel. Přišel s tím vědec Silvestr Figalla z Ústavu chemie materiálů Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně. "Kaly tvořící se při praní kontaminovaných plastů jsou často přehlíženým důsledkem recyklace. Vznikají jako produkt čištění technologické vody, která je po přečištění prakticky bezezbytku v procesu recyklace opětovně používána. Oddělené nečistoty tvořící odpad obsahují stále značné množství plastového podílu ve formě malých částeček, mikro a nanoplastů," uvedl Figalla.

Využití kalu je limitováno obsahem vody, který u tohoto odpadu dosahuje 80 procent. "K nápadu vyzkoušet zamísení odpadního kalu obsahujícího plasty jsem dospěl náhodou, a to díky své zálibě ve výrobě keramiky. Do keramických hlín se běžně přidávají spalitelné látky, například papír pro úpravu jejich zpracovatelnosti a finálních vlastností hlíny i výrobků. Získané vzorky kalů mi tyto suroviny připomínaly. Stejně jako v keramice se takzvaná vylehčovadla používají i při výrobě cihlářských výrobků. Běžně se používají dřevěné piliny, které při vypalování cihel shoří a místo nich v materiálu vzniknou malé dutinky. Dostupnost dřevěných pilin na českém trhu se ale zhoršuje.

Alternativní pohled na recyklaci plastů

McAfee nemá nic proti recyklaci papíru, skla a kovů. Má ale zásadní problém s recyklací plastů. Nevidí v ní udržitelnost, smysluplnost a nakonec, ani pomoc životnímu prostředí. Andrew McAfee totiž navrhuje světu (no, minimálně USA) rezignovat na recyklaci plastů a současně obnovit jejich ukládání na skládkách. Čímž dva dost podstatné pilíře moderního odpadového hospodářství staví na hlavu.

Tvrdí, že snaha třídit a svážet plasty k recyklaci je plýtvání časem a energií. „Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí McAfee. „Moc smyslu to nedávalo, když jsme naše plasty sbírali, třídili a sváželi, a pak je posílali v kontejnerech přes oceán do Číny, tedy do země známé svým velmi drastickým přístupem k životnímu prostředí, aby je za nás recyklovala. A více smyslu to rozhodně nedává ani teď, když už se Čína našich plastových odpadů zřekla.“

Ukázalo se totiž, že plasty efektivně recyklovat zrovna neumíme. Za místní příklad dává města jako Filadelfie, kde polovina separovaného a teoreticky využitelného plastového odpadu stejně skončí na skládkách, nebo progresivní Chicago, kde jsou schopni zrecyklovat jen 9 % z celkového objemu vlastních plastů.

Protože o „plast zachráněný recyklací“ vlastně nemá průmysl zájem. Je tak drahý (ve smyslu výdeje energie, přepravy, financí), že vyjde řádově levněji vyrobit originální nový plast. Jen v případě plastu to nefunguje, musíme vymýšlet a dotovat komplikovaná schémata, sběr a svoz, speciální třídící linky a ještě speciálnější zpracovatelská zařízení, abychom plastovou recyklaci udrželi v oběhu.

Začít je znovu ukládat na skládkách, respektive na dobrých, nových, kvalitně zajištěných a solidně monitorovaných skládkách. Prostě odrušit prozatím celé to schéma s recyklací plastů, které „víc žere, než dává“. Na dobrých skládkách by totiž nehrozila kontaminace životního prostředí, tedy únik plastů do moří, oceánů. Ani postupný vznik všezamořujících mikroplastů. A na takových skládkách by plasty odpočívaly tak dlouho, než by se fosilní zdroje pro jejich výrobu globálně vyčerpaly (což vzhledem k zapracování břidlicového plynu bude za dlouho). Protože pak jejich zrecyklování bude, vzhledem k nedostatku surovin, skutečně žádané a zaplatí se. Jejich těžba ze skládek pak bude ekonomicky dávat smysl, stejně jako recyklace kovů dnes.

McAfee doplňuje, že namísto hrátek s recyklací plastů by se hodilo zacílit svou energii na dekarbonizaci průmyslů a zdanění těch, kteří znečišťují nejvíce. „Přeci jen, polovinu světových emisí skleníkových plynů lze dohledat k původci, kterým je 25 největších korporátních koncernů a států. To je skutečný zdroj problému. „Ono vážně nemá cenu tady řešit drobnosti, hádat se o vaše úsporné žárovky a brčka, když 70 % veškerých emisí produkují tři odvětví globálního průmyslu.

Mikroplasty a jejich vliv na zdraví

Jindřich Petrlík, vedoucí programu toxické látky a odpady v neziskové organizaci Arnika, konstatoval, že znečištění plasty již překročilo planetární hranice. A představa, že řešení přinese recyklace plastů je zcela mylná. Pomocí monitorovacích náramků byly sledovány chemické látky pronikající do organismů pracovníků z provozů jako je recyklace a zpracování plastů. Ty obsahují přes 13 tisíc jednotlivých látek, z toho u třech tisíc panují obavy z jejich negativních zdravotních účinků v podobě endokrinních disruptorů, látek vyvolávajících rakovinu, látek toxických pro lidskou reprodukci, látek s imunologickými a neurologickými dopady a látek poškozujících játra, ledviny i mozek.

Lukáš Pokorný, koordinátor mezinárodní spolupráce z Národního centra pro toxické látky, Recetox, př. f. MUNI, Brno, z organizace zabývající se plasty z hlediska jejich toxického působí na zdraví a životní prostředí a vyhodnocováním rizik, předcházející příspěvek ještě doplnil. Uvedl, že látky z plastů, kterými jsme obklopeni, se dostávají do lidského těla vdechováním, v potravinách, a pronikají i přes kůži. Zvláště zranitelné jsou děti a těhotné ženy.

Petra Innemanová z Ústavu pro životní prostředí, př. f. UK Praha uvedla, že díky dálkovému přenosu nacházíme mikroplasty v ledě Arktidy i na vrcholcích hor a v čistírenském kalu. Velkým rizikem je, že se na nich koncentrují pesticidy a další toxické látky.

Miroslav Šuta, předseda Centra pro životní prostředí a zdraví z.s., vzpomenul, že na ftaláty v hračkách upozorňoval spolu s kolegy již v roce 2000. Připomněl také, že mikroplasty se vyrábějí dokonce i cíleně, například jako přísada do zubní pasty. Za nejvýznamnější jejich zdroje však považuje povrchy hřišť, otěry z nátěrů a pneumatik.

Závěr

Z uvedených příspěvků vyplynulo, že řešení problematiky znečištění plasty je běh na dlouhou trať. A nelze tu spoléhat ani na recyklaci, ani na tzv. bioplasty.

tags: #ekolist #recyklace #plastu

Oblíbené příspěvky:

• Více o Elizabeth Chalecki a environmentální bezpečnosti
• Ochrana přírody s WWF
• Seznamte se s invazivními druhy rostlin
• Dopad civilizačních chorob
• Zkušenosti s Hanus School v Přírodě