Klimatické změny a vliv ozonové vrstvy

Lidstvu se podařilo zastavit ničení ozonové vrstvy. Stačila na to jedna konference a shoda, že stojí za to zachránit tento štít. Díky tomu se povedlo také zpomalit oteplování planety.

Současný stav ozonové vrstvy

Ozonová vrstva je na dobré cestě k obnově, a to už během následujících čtyř desetiletí. To jsou výsledky nejčerstvějších odhadů panelu odborníků při OSN, který sleduje její dlouhodobý vývoj a každé čtyři roky zveřejňuje její aktuální stav. K plné regeneraci ozonové vrstvy by mělo dojít v polovině 60. let tohoto století.

Podle odborníků z panelu se podařilo eliminovat vypouštění 99 % látek poškozujících ozonovou vrstvu, které jsou zmíněny v Montrealském protokolu. Obnova ozonové vrstvy v horní stratosféře (ve výškách 20 až 40 kilometrů) vede ke snížení množství škodlivých ultrafialových paprsků dopadajících od Slunce na povrch Země.

Pokud se nic nezmění a bude se uplatňovat politika zákazu produkce ozon poškozujících látek i nadále, lze očekávat, že se ozonová vrstva dostane do stavu z roku 1980, kdy se poprvé objevila ozonová díra, nad většinou světa už kolem roku 2040. Později to bude v polárních oblastech, kde je dopad těchto látek největší a taky nejkomplikovanější. Nad Arktidou by měl návrat do normálu nastat kolem roku 2045, nad Antarktidou, kde došlo k největšímu zeslabení vrstvy a vytvoření takzvané ozonové díry, pak do roku 2066.

Návrat k původnímu stavu je poněkud pomalejší, než se původně čekalo, což souvisí s tím, že koncentrace chemických látek (především freony, tedy chlorované uhlovodíky) poškozujících ozonovou vrstvu klesá pomalu - aktuálně je jich asi o 20 procent méně než před 36 lety, kdy Montrealský protokol vstoupil v platnost. Přesto je trend jasný - škodlivých látek ubývá a ozonu zvolna přibývá.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Je ale nutné zdůraznit, že rozsah ozonové díry v jednotlivých letech se značně mění, což primárně souvisí s meteorologickými podmínkami. Proto byla například mezi lety 2019 a 2021 nad Antarktidou pozorována mimořádně rozsáhlá a hluboká ozonová díra. A v Arktidě, kde se ale o ozonové díře zpravidla nehovoří, byl rekordní úbytek ozonu pozorován v roce 2011, kdy jeho množství kleslo až o 80 procent.

Vznik ozonové díry

Jde o výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy. Odborně se definuje jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 Dobsonových jednotek. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Tvoří se pravidelně na sklonku zimy a během jara (srpen až listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 milionů kilometrů čtverečních.

Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14-19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovanými fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky - freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti vznikající za velmi nízkých teplot (-78 až -90 °C) ve spodní stratosféře.

Vliv látek poškozujících ozon na klima

Látky, které poškozují ozonovou vrstvu, respektive narušují přirozený proces vzniku ozonu, kterými jsou hlavně takzvané freony, rovněž působí jako velmi účinné skleníkové plyny a přispívají k antropogennímu zesílení skleníkového efektu. Díky svému dlouholetému setrvání v atmosféře přispěly za období 1955 až 2005 k více než třetině celkového oteplení planety. Vliv těchto látek je přitom obzvláště markantní v polárních oblastech, kde můžou až za polovinu oteplení, což mimo jiné vedlo k výraznému tání arktického mořského ledu.

Ačkoliv samotná koncentrace těchto látek v atmosféře je výrazně nižší než například oxidu uhličitého, jejich oteplovací potenciál je naopak dramaticky vyšší - asi dvacetinásobně. Ve druhé polovině 20. století tak obsadily druhé místo v příčině nárůstu teploty, hned po oxidu uhličitém. Zákaz používání těchto látek tak zvyšuje význam Montrealského protokolu i jako významného činitele zmírňujícího příčiny změny klimatu. Tento pozitivní dopad ale poněkud kalí fakt, že místo freonů se často používají fluorované uhlovodíky, které sice nepoškozují ozonovou vrstvu, zato působí rovněž jako velmi účinné skleníkové plyny.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Ozon a jeho vliv na změnu klimatu

Pokud jde o samotný ozon, jeho působení na změnu klimatu není úplně jednoduché. Na jedné straně, pokud se nachází ve stratosféře (tedy ve výškách cca 11 až 50 kilometrů), pohlcuje sluneční ultrafialové záření, a tím ohřívá příslušné vrstvy stratosféry. Pokles jeho množství způsobený zmíněnými chemickými látkami má celkově zchlazující efekt na zemský povrch.

Na druhé straně nárůst troposférického (tedy v nejnižší vrstvě atmosféry) ozonu, k němuž podle odhadů došlo v důsledku rostoucí koncentrace plynů znečišťujících spodní vrstvy atmosféry, má oteplovací účinek u zemského povrchu, přispívá tedy k zesílení skleníkového efektu.

Do budoucna se podle klimatických modelů stratosféra s největší pravděpodobností ochladí v reakci na změnu klimatu, což povede k prodloužení období, kdy se vyskytují vhodné podmínky pro procesy vedoucí k poškozování ozonové vrstvy způsobené chlórem a dalšími látkami v nižší stratosféře, zejména v polárních oblastech. Čím méně škodlivých látek v atmosféře bude, tím menší tento efekt nastane.

Nový výzkum o vlivu ozonu

Svět by se mohl oteplovat ještě víc, než předpokládají velké předpovědi, jaké zveřejňují meteorologické organizace nebo Mezinárodní klimatický panel IPCC. Podle nového výzkumu totiž bude mít ozon zřejmě větší vliv, než se předpokládalo. Sice chrání Zemi před škodlivým slunečním zářením, ale také zadržuje teplo, protože je skleníkovým plynem.

Jenže změny v ozonové vrstvě by současně se zvýšeným znečištěním ovzduší mohly oteplit planetu o čtyřicet procent více, než se původně předpokládalo.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Nová studie vedená vědci z Univerzity v Readingu zjistila, že v letech 2015 až 2050 by ozon měl způsobit oteplení o 0,27 wattu na metr čtvereční. Toto číslo měří, kolik energie navíc se zachytí na metr čtvereční zemského povrchu. Jestli se tyto předpovědi potvrdí, znamenalo by to, že ozon je druhý největší přispěvatel k budoucímu oteplování, hned po oxidu uhličitém. Předstihl by metan, který byl až doposud považován za druhý nejdůležitější skleníkový plyn.

Výsledky ukazují, že zastavení výroby CFC a HCFC - provedené hlavně za účelem ochrany ozonové vrstvy - přináší menší přínos pro klima, než se původně předpokládalo. CFC a HCFC jsou skleníkové plyny, které oteplují planetu. Země je zakázaly, aby zachránily ozonovou vrstvu, a očekávaly, že to také pomůže v boji proti změně klimatu. Jak se ale ozonová vrstva zotavuje, dochází k většímu oteplování, které vyruší většinu přínosů pro klima plynoucích z odstranění CFC a HCFC - protože i ozon sám o sobě je skleníkovým plynem.

Země, které snižují znečištění ovzduší, těmito opatřeními omezí tvorbu ozonu v blízkosti zemského povrchu. Ozonová vrstva se ale bude i nadále obnovovat po celá desetiletí bez ohledu na opatření v oblasti kvality ovzduší, což povede k nevyhnutelnému oteplování.

Podle Billa Collinse, který výzkum vedl, je důležité ozonovou vrstvu udržet stabilní a zlepšovat její stav. A to znamená nadále omezovat chemikálie, které ji narušují. Oxid uhličitý je sice hlavní příčinou klimatické změny, ale vyplatí se, pokud chce lidstvo udržet klima stabilní, podle něj kontrolovat i chemické látky jako CFC nebo HCFC, které poškozují ozonovou vrstvu. A to přesto, že nadbytek ozonu u země klima otepluje.

Historie a měření ozonové vrstvy v ČR

Pravidelný monitoring stavu ozonové vrstvy nad územím ČR provádí pracoviště ČHMÚ v Hradci Králové již více než půl století. Tato měření patří k nejdelším nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Navíc jde o měření dlouhodobě velice kvalitní a jsou součástí globálního monitorovacího systému, koordinovaného Světovou meteorologickou organizací v rámci programů „Globální sledování atmosféry“ (GAW) a „Síť pro detekci změn složení atmosféry“ (NDACC).

Radiosondážní měření vertikálních profilů ozonu se provádí na observatoři Praha-Libuš od roku 1979 a to z finančních důvodů 3× týdně v období od ledna do dubna. Toto období je totiž velice zajímavé a důležité z hlediska dynamiky ozonové vrstvy nad střední Evropou.

Mezinárodní dohody na ochranu ozonové vrstvy

Ve snaze o řešení této situace byla 22. 3. 1985 podepsána tzv. Vídeňská konvence o ochraně ozonové vrstvy. Ta deklarovala nutnost mezinárodní spolupráce v oblasti výzkumu a monitoringu ozonové vrstvy a uvedla všechny v té době známé látky, poškozující ozonovou vrstvu, ale ještě bez konkrétních cílů a závazků na snížení jejich výroby a spotřeby.

Ty byly obsahem až tzv. Montrealského protokolu k Vídeňské konvenci, kde byly poprvé stanoveny limity na produkci látek, poškozujících ozonovou vrstvu. Montrealský protokol ale nemohl sám zastavit poškozování ozonové vrstvy, maximálně ho mohl mírně zpomalit. Proto v dalších letech následovalo několik dodatků k Montrealskému protokolu a až ony dokázaly postupně zajistit, že koncentrace freonů a tedy i volného chloru by měly ve stratosféře začít klesat, což bylo nutnou podmínkou pro začátek regenerace ozonové vrstvy.

Alternativy k freonům

Restrikce na produkci zejména tzv. „tvrdých“ freonů typu CFC (chloro-fluoro-karbony) vedly k jejich nahrazování plyny typu HCFC (hydro-chloro-fluoro-karbony). Ty také sice do určité míry poškozují ozonovou vrstvu, jsou ale méně stabilní v troposféře, takže se jich od povrchu do stratosféry dostává méně. Další možnost představuje použití sloučenin typu HFC (hydro-fluoro-karbony). Ty ozonovou vrstvu nepoškozují, neobsahují totiž chlor. Mají ale jednu velkou nevýhodu - jsou to silné skleníkové plyny.

Budoucnost ozonové vrstvy

Především by chemické vlivy (tj. koncentrace freonů a z nich uvolňovaného reaktivního chloru) měly i nadále klesat. To bude mít za následek další regeneraci ozonové vrstvy, která by se někdy kolem poloviny tohoto století měla dostat do svého přirozeného stavu, podobného tomu, jaký byl v 60.a 70. letech minulého století. Je tu ale ještě vliv globálního oteplování a s ním souvisejícího ochlazování stratosféry. Ty budou, podle všeho, pokračovat dál a v konečném důsledku mohou vést k tomu, že vzestupy koncentrací ozonu budou pokračovat i ve druhé polovině století, po regeneraci ozonové vrstvy. Koncentrace ozonu by se tak mohly dostat i na hodnoty vyšší, než byly před obdobím výrazné destrukce ozonu. Pro tento očekávaný vývoj se vžil název „superrecovery“.

Změny proudění vzduchu měly široký rozsah účinků na zemské klima. Modely IPCC předpovídají, že tento vliv bude pokračovat, i když pomalejším tempem.

Lorenzo M. Polvani: „Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili, že uzavírání ozónové díry, které se očekává v příštích 50 letech, ukazuje tak výrazný vliv na globální klima. Chemicko-klimatické modely použité pro 2006 Ozone Assessment předpovídají, že antarktická ozónová díra bude zacelena ve druhé polovině tohoto století a že to může významně ovlivnit povrchové proudění vzduchu a pravděpodobně i další aspekty klimatu Země, například teploty povrchu, dráhy bouří, rozšíření suchých oblastí, množství mořského ledu a oceánské proudění.

Vývoj ozonové díry od roku 1979 do roku 2000

Takto se vyvíjela ozonová díra od roku 1979 do roku 2000. Pozorování v posledních několika letech ukazují, že úbytek ozónu se do značné míry zastavil a dokonce je očekáván plný návrat původních koncentrací.

Rozdílné vlastnosti ozonu na různých vlnových délkách UV záření

Rozdílných absorpčních vlastností ozonu na různých vlnových délkách UV záření se využívá při měření jeho obsahu v atmosféře. Tato metoda má název DOAS (diferenční optická absorpční spektroskopie) a využívá se od nejstarších přístrojů (Dobsonovy spektrofotometry) až po ty nejnovější (Brewerovy spektrofotometry).

Významnou měrou jste přispěl k poznání složitých procesů v atmosféře

Soustředil jste se zejména na oblast atmosférické chemie, a to především na tvorbu a rozklad ozonu v atmosféře. Za tyto výzkumy jste v roce 1995 získal Nobelovu cenu za chemii spolu s Mariem Molinou a F. Sherwoodem Rollandem. Nobelův výbor tehdy nadepsal příslušnou zprávu pro tisk „Ozonová vrstva - Achillova pata biosféry“.

Bez ozonu v ovzduší bychom neměli biosféru - nebo by byla jen velmi omezená

Ozon je tak důležitý proto, že brání pronikání ultrafialového slunečního záření. Jde o ultrafialové záření právě těch vlnových délek, které způsobuje například rakovinu u lidí, ale může také poškodit třeba plankton v oceánech. Není pochyb, že bez ozonu v atmosféře není možný život v nám známé podobě. Představuje tedy zásadní složku v životním prostředí.

Velmi podrobně jste popsal procesy a chemické reakce, které způsobují ztenčování ozonové vrstvy

To právě v současné době vidíme - nejdrastičtějším příkladem je ozonová díra. Pozorujeme, že na jaře je nad Antarktidou ve výškách od 12 do 22 km veškerý ozon pryč, spotřebovaly ho chemické reakce. Přesně v této oblasti je ale za normálních okolností ozonu maximum! Objev jeho úbytku byl tedy zásadní. Zpočátku jsme těm údajům ani nevěřili, protože byly tak nečekané. V takovém případě má člověk sklon v první chvíli říci, že nejsou v pořádku měření. Nebyla to však chyba v měření, byly to naše nedostatečné znalosti a nedostatek předvídavosti, co se v důsledku lidské činnosti může stát.

Kdybyste se ptala, jestli jsme si stoprocentně jisti, odpověděl bych, že to je asi nadhodnocené

Někteří vědci by to sice řekli, ale uvažme, že v našem vlastním poznání je ještě příliš mnoho neznámého a nejistého, než abychom tvrdili se stoprocentní jistotou, že už tu máme oteplení klimatu - takové tvrzení zachází podle mého názoru trochu daleko. Řekl bych ale, že k tomu pravděpodobně směřujeme: Získáváme stále víc informací, že se klima otepluje, a nemáme žádné vhodné vysvětlení, proč by to měl být přirozený proces. Víme, že oteplování způsobují skleníkové plyny. Je však velkou otázkou, do jaké míry mohou tento efekt oteplování, vyvolaný hromaděním skleníkových plynů, vyvážit emise malých aerosolových částic, které v atmosféře odrážejí sluneční záření. Není jednoduché stanovit, jak tyto částice mohou ovlivnit tvorbu a vlastnosti mraků. To jsou hlavní vlivy, které tu působí. Stále jsem přesvědčen, že z celkového pohledu má věda pravdu a skleníkové plyny jsou faktorem číslo jedna.

Při své přednášce v Praze jste konstatoval, že začátkem 19. století lidstvo zahájilo epochu, kterou jste označil za antropocén

Geologové původně definovali naši geologickou epochu jako holocén. Když ale na jednom mezinárodním setkání jeho předseda stále mluvil o holocénu, náhle jsem vyhrkl - jako by to ze mne vyletělo - nežijeme přece v holocénu, žijeme v antropocénu (viz Vesmír 81, 67, 2002/2), protože vliv člověka je patrný všude! Uvedl jsem jako nejdramatičtější příklad skutečnost, že na Zemi je dnes desetkrát víc lidí než před 300 lety, což je obrovský počet. A tito lidé spotřebovávají - dokonce i jako jednotlivci - víc přírodních zdrojů naší planety. Všechno se mi to propojilo a v jakémsi okamžiku inspirace jsem vyslovil nový termín, který se dříve neužíval. Myslím, že oprávněně lze nazývat současnou epochu antropocén, protože existuje tolik případů, na nichž můžete demonstrovat, jak antropogenní, člověkem vyvolané procesy soupeří s přírodními pochody, nebo nad nimi dokonce převažují. Podívejme se na emise síry do atmosféry, které vedou ke kyselým dešťům, špatné viditelnosti ad. Každým rokem vypouštíme do atmosféry 120-180 milionů tun síry. To je téměř desetkrát víc, než je normální. Oxidů dusíku tam také vypouštíme daleko víc, než kolik jich vytváří příroda. Další příklad: Z hnojiv, která dáváme do zemědělské půdy, je jich potřeba na produkci potravin jen 10 procent. Zbývajících 90 procent se ukládá v půdách a vodách po celém světě.

Řada procesů je sice stále neznámá, věda však získává nové a nové poznatky

Odvázal byste se předpovědi, jak se budou atmosférické procesy dále vyvíjet, pokud my lidé nezměníme své chování? Na to nemohu dát definitivní odpověď. Nejlepší odhady potenciálního zvyšování teploty, které v současné chvíli máme, hovoří o 2 až téměř 6 °C v tomto století. Pak budou z teplotního hlediska na Zemi takové podmínky, jaké za posledních několik milionů let naše planeta nezažila. Teď je na světě 6 miliard lidí a tento počet se pravděpodobně zvýší na 9 miliard. A všichni chtějí být bohatí, žít v blahobytu. Kam to povede? Jestliže nebudou existovat jiné způsoby výroby energie, pak skutečně vidím budoucnost velmi chmurně. Při své přednášce jsem také ukazoval fotografii svého vnuka. Nejvíc nebudu trpět já a lidé mé generace, protože klimatické změny nepřicházejí obrovsky rychlým tempem, ale plíživě, pomalu, a přes-to významně narůstají.

Co je z vašeho pohledu největším úkolem lidí, kteří se zabývají klimatem a atmosférou?

Musíme porozumět chování, tvorbě a vlastnostem mraků a aerosolových částic v atmosféře. Vliv zvyšování koncentrací skleníkových plynů je velmi dobře znám. Nakolik ovšem zároveň toto oteplování způsobované hromaděním skleníkových plynů vyvažujeme částečkami síry a dalšími částicemi v atmosféře a jaký je jejich vliv na mraky - to je velký problém. Není totiž vyloučeno, že když odstraňujeme látky znečišťující ovzduší, ve skutečnosti problém klimatu ještě zhoršujeme, protože čím méně je částic v atmosféře, tím méně slunečního záření se odrazí zpět do kosmického prostoru, a na Zemi pak je tepleji. Tady stojíme před opravdovým dilematem a je třeba zkoumat, co se s tím dá dělat. Hlavní úsilí bychom ale měli napřít na vyřešení další výroby energie. To nebude snadné, nelze toho dosáhnout za deset let. Může to trvat 50 let, protože elektrárna, která se teď staví, se staví v zásadě na 50 let. Tudíž jakákoli chyba, kterou dnes uděláme, tady bude 50 let. Měli bychom proto nyní přijímat správná rozhodnutí. Neuvidíme výsledek okamžitě, ale je to jediná cesta. Příkladem nám mohou být chlorfluorovodíky: Jejich množství v atmosféře už neroste, naopak koncentrace některých z nich - těch nejnebezpečnějších - klesá. Přesto ještě nevidíme jasný vliv této skutečnosti na ozon, protože jeho množství je velmi proměnlivé rok od roku, od jedné zimy do příští zimy atd. Z toho důvodu ten efekt nevidíme okamžitě, ale jsem si jist, že přijde.

Vědci zakládají své předpovědi na klimatických modelech a měřeních

Lhal bych, kdybych řekl, že už toho víme dost, abychom mohli pronášet spolehlivé předpovědi. Pozorujeme předzvěsti toho, co se bude dít a co se děje. Co se týče klimatických modelů, řekl bych, že představují ten nejlepší způsob jak se dívat do budoucna. Nemůžeme říct, jestli nakonec budeme mít pravdu nebo ne, protože víme, že naše znalosti nejsou dostatečné. Zmínil jsem se o vlivu mraků a aerosolových částic. Nevíme, jak se bude lidstvo do budoucna chovat. To je další věc. Jak rychle lze zavést kroky, jimiž se ten problém zmírní, totiž vytvořit podmínky pro nové zdroje energie nezaložené na spalování fosilních paliv? Všechny tyto otázky jsou otevřené. Současné modely však zahrnují naše nejlepší dostupné poznatky. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že už víme všechno. To však neznamená, že situace v budoucnu bude horší ani že bude lepší, než v současné době předpovídáme. Vezměme si znovu ozonovou díru. Tu nikdo nepředvídal. Dlouho jsme si mysleli, že ke všem změnám bude docházet ve výškách 40 km, a pak jsme zjistili, že ozon mizí už ve výškách od 12 do 22 km, kde je ho maximum. Podobné situace mohou nastat s klimatem. Mohu říci jen tolik, že je to také otázka připravenosti; z toho důvodu bychom si neměli pořád říkat: nemůže to být tak zlé.

Ochrana ozonové vrstvy

Zákaz plynů, které ničí ozon, byl první velkou koordinovanou snahou lidstva vypořádat se s nějakým environmentálním problémem, který samo způsobilo. A byl to projekt úspěšný, ozonové vrstvě se podařilo zesílit a ozonová díra nad Antarktidou se pomalu zmenšuje, do půlky století by její zmenšení mělo být zásadní.

Simulace atmosféry

Výzkum, publikovaný v časopise Atmospheric Chemistry and Physics, použil počítačové modely k simulaci toho, jak se atmosféra změní do poloviny století. Modely vycházely ze scénáře s nízkou mírou implementace opatření na omezení znečištění ovzduší, ale s postupným vyřazováním plynů CFC a HCFC, jak to ukládá Montrealský protokol (1987).

Není ozon jako ozon

Může to znít zamotaně a ve skutečnosti to opravdu je složitější, než se zdá. Protože existují dva typy ozonu. Tomu prvnímu se říká stratosférický, který tvoří vysoko nad Zemí (ve výšce až padesát kilometrů) výše popsanou ozonovou vrstvu. Nepůsobí přímo jako významný skleníkový plyn, ale má nepřímý vliv, protože brání pronikání ultrafialového záření do atmosféry, což může oteplování zpomalit. Sekundární vliv spočívá zase v tom, že úbytek je nejsilnější kolem jižního pólu, což může mít dopady na cirkulaci atmosféry. A pak je zde druhý ozon, který se označuje jako přízemní. Vzniká z oxidů dusíku (NOₓ), těkavých organických látek (VOC) a slunečního záření - tedy jako součást fotochemického smogu. A ten už právě významným skleníkovým plynem je.

Obnova vrstvy je správná, zdůrazňuje autor

„Země dělají správnou věc, když pokračují v zákazu chemických látek zvaných CFC a HCFC, které poškozují ozonovou vrstvu nad Zemí. I když to pomáhá obnovit ochrannou ozonovou vrstvu, zjistili jsme, že toto oživení ozonové vrstvy způsobí větší oteplení planety, než jsme původně předpokládali.“

Zemská ozónová vrstva

Zemská ozónová vrstva, nacházející se ve spodní části stratosféry, která leží nad troposférou (sahající od zemského povrchu asi do dvanáctikilometrové výšky), zachycuje škodlivé ultrafialové paprsky ze Slunce. Do konce minulého století bylo v domácnostech, komerčních a průmyslových zařízeních rozšířené použití aerosolů a chladicího média s obsahem freonů (chlórfluorovaných uhlovodíků - CFC), což jsou organické sloučeniny, které po úniku do stratosféry, vedly k významnému a rychlému snížení koncentrace stratosférického ozónu.

Montrealský protokol

V důsledku toho by se, podle výsledků této nové studie, také změny klimatu na jižní polokouli mohly zvrátit jiným směrem, než se očekávalo. To by mohlo být velmi patrným výsledkem Montrealského protokolu, který byl nazván jednou z nejúspěšnějších mezinárodních dohod této doby. Montrealský protokol názorně předvedl, že prostřednictvím mezinárodní dohody lze dosáhnout pozitivní změny, které se mohou promítnout do globálního klimatu.

Tým deseti vědců porovnal výsledky ze dvou sad klimatických modelů

První byl používán ve Fourth Assessment Report od Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC), vydané v roce 2007 a druhý ve Scientific Assessment of Ozone Depletion, kterou publikovala World Meteorological Organization v roce 2006. V předpovědi budoucího vývoje klimatu, mnoho modelů IPCC neuvažovalo očekávanou obnovu ozónové vrstvy a její možné vlivy na klimatické změny. V minulých několika desetiletích se troposférické proudění na jižní polokouli zrychlovalo blíže k pólům planety, jako výsledek nárůstu skleníkových plynů a klesajícího množství ozónu.

tags: #klimatické #změny #vliv #ozonové #vrstvy

Oblíbené příspěvky:

• Škola v přírodě a vychovatelé
• Člověk a příroda: Interaktivní materiály
• Cesta do světa dinosaurů
• Změny v přírodě pro žáky ZŠ
• Radar Studénka: Vývoj a současnost